Řecko - rozhovor s přímými účastníky

Rozhovor s přímými účastníky prosincových bojů v Řecku popisující zejména pozadí všech událostí a charakter řeckého anarchistického hnutí.

Zde máme jeden z prvních reportů přímo z míst dění nepokojů, které otřásly celým Řeckem, potom co tamější policie zavraždila 15tiletého Alexandrose Grigoropoulose v anarchistické čtvrti Exarchia v Athénách 6.prosince.

Následující řádky jsou první várkou odpovědí na naše otázky a pocházejí přímo od řeckých soudruhů a soudružek, kteří se osobně podíleli na riotech v Athénách i v jiných městech. Doufáme, že brzy obdržíme pohled i z jiných úhlů, abychom mohli předložit komplexní analýzu náplně a průběhu této vzpoury.

Jak byl v rámci jednotlivých měst koordinován postup při akcích v ulicích? A jak byl koordinován mezi jednotlivými městy?

V Řecku jsou stovky malých a navzájem propojených afinitních skupin, které fungují na základě dlouholetých přátelství a stoprocentní důvěry. Máme zde také pak několiv větších skupin, jako jsou např. lidé ze třech velkých squatů v Aténách a pak z dalších třech ve městě Thessaloniki. V Řecku také funguje na padesát společenských center a anarchistických/politických míst na všech vysokých školách po celé zemi. Také Anti-Autoritářské hnutí má své buňky ve všech větších městech a v každem městě existuje síť afinitních skupin Black Bloc, které fungují na základ osobních vztahů a navzájem spolu komunikují přes telefon a email. Pro všechny výše zmíněné skupiny představují Indymedia velice důležitý a strategický bod pro sbírání a sdílení potřebných informací – kde dochazí ke střetům, kde se nachazí policie, kde tajná policie zatýka lidi a co se všude děje minutu po minutě. Indymedia jsou také duležitá co se týká politické stránky věci - to kvůli zveřejňování různých oznámení a výzev k demonstracím a akcím obecně.

Samozřejmě nesmíme zapomenout zmínit, že hlavním praktickým prvkem, co se koordinovaní postupu v ulicích týče, byla komunikace mezi přáteli přes mobilní telefony. Tímto způsoben spolu komunikovali také mladí studenti a studentky, kteří se velkou měrou do protestů v celé zemi také zapojili. Plánovala se tak většina všech postupů, demonstrací a přímých akcí. Jakých organizačních struktur bylo v praxi využito? a) Všechny možné druhy malých skupinek přátel se rozhodovaly spontánně přímo v ulicích, sami plánovaly a následně prováděly různé akce to spíše chaotickým a nekontrolovatelným způsobem – tisíce různých akcí se odehrávalo všude po celé zemi.

b) Každý večer docházelo k všeobecným shromážděním na squatovaných školách, ve veřejných budovách a univerzitách.

c) Athénský portál Indymedia byl využíván k šíření oznámení a ke strategickému plánování a koordinaci akcí.

d) Různé komunistické spolky také organizovaly své vlastní studentská shromáždění.

e) Také byla zorganizována jedna velmi vlivná federace okolo přátel Alexise za účelem organizování studenských demostrací a akcí, squatování škol a k publikování obecných oznámení ohledně studentského úsilí.

Existovaly také nějaké dřívější organizační struktury, které lidé využili?

Jak pro mladé studenty, kteří byli v ulicích poprvé, tak pro imigranty, kteří se také zapojili, byla domluva přes telefon víc než dost. To mělo za následek naprosto chaotický a nepředvídatelný vývoj situací. Na druhou stranu, co se týka anarchistů a jiných antiautoritářů, byla obecná shromáždění hlavním organizačním prvkem, kterého využivali v posledních třiceti letech v rámci všech akcí odporu. Všechny afinitní skupiny, squaty, společenská centra, okupované univerzity a další organizace mají také svá vlastní shromáždění. Mezi ostaní organizační místa patřily také různé levicové organizace a místa na univerzitách, kde se scházejí politicky aktivní a levicově, nebo přímo anarchisticky založení lidé. Během bojů se objevilo spousta nových internetových blogů a nových koordinačních sítí mezi studenty středních škol.

Kdo všechno se akcí zůčastnil?

Vetšina lidí byli anarchisté, z nichž dobrá polovina už byli starší lidé. Někteří z nich hodně riskovali, protože už měli na krku různá obvinění z předešlých akcí, takže by v případě zadržení šli rovnou do vězení. Kromě nich se v ulicích ukázaly tisíce studentů a studentek ve věku zhruba od 16 do 18 let. Vedle těchto dvou hlavních skupin se prostestů zůčastinily také skupiny imigrantů, tisíce vysokoškolských studentů a také velké možství romů, kteří využili příležitosti k odvetě za všechny ty sociální represe a rasismus. Akcí se zůčastnili také starší revoluconáři se zkušenostmi z předešlých společenských bojů.

K čemu všemu v rámci akcí v ulicích docházelo?

a) Ničení, rabování a vypalování byli hlavními způsoby boje mladých lidí. Častým cílem útoků byly drahé obchodní čtvrti v nichž lidé pronikali do luxusních obchodů, kompletně je vybrali a všechno to přímo před obchodem spálili za účelem rozptýlení slzného plynu ve vzduchu. Mnoho lidí převracelo auta k vytvoření barikád, což vedlo k vytvoření si odstupu od policie a tím pádem taky vytvoření svobodných prostor. Policie použila více jak 4600 lahví slzného plynu, což jsou zhruba 4 tuny chemikálií. Nicméně lidé v ulicích založili nespočet požarů, což bylo dost k vytvoření prostor, kde se dalo dýchat i navzdory této chemické válce, kterou stát vedl proti lidem.

Jakmile si ty tisíce lidí uvědomily, že černý kouř ruší efekt bílého dýmu slzného plynu, začaly využívat této taktiky a zapalovat vše kolem sebe, aby se uchránily před slzným plynem. Mezi další techniky patřilo rozbíjení chodníků kladivy pro získání kamenů sloužících jako projektily a samozřejmě také individuální iniciativa ve vytváření a házení zápalných láhví. Molotovů se využívalo zejména k donucení zasahových jednotek policie, aby se báli demonstrantů a respektovali je a také jako způsobu získání kontroly nad určitým územím a k načasování útoku a útěku.

b) K útokům palicemi, kameny a zápalnými lahvemi na nespočet bank, policejních stanic a aut došlo po celé zemi. V malých městech byly banky a policie hlavními a nebo jedinymi cíli, to protože familierní atmosféra a osobní vztahy předešli ničení malých obchodů. To se ale nevztahovalo na několik nadnárodních firem a jejich prodejen.

c) Docházelo také ke stovkám symbolických okupací všech možných veřejných budov, úřadů, divadel, rádiových a televizních stanic a dalších budov a to většinou skupinkami lidí v počtu 50 – 70. Docházelo také k velkým počtům symbolických sabotáží a blokád ulic, dálnic, kanceláří, stanic metra atd., kde se většinou také rozdávaly tisíce informačních letáků.

d) Každý den docházelo k tichým protestům, uměleckým happeningům a nenásilným akcím před parlamentem a před jinými parlamentními budovami v ostatních městech. Vetšina z těhto protestů byla brutálně napadena ze strany police za pomocí slzného plynu a následného zatýkání.

e) Levicově zaměření lidé organizovali koncerty na veřejných místech s účastí nezávislých kapel a politicky uvědomělých popových hvězd. Největší akce v Athénách se zůčastnilo více jak 40 umělců a svojí přitomnosti ji podpořilo více jak 10 000 lidí.

f) Studentské demonstrace byly také organizovány komunistickou stranou. Většiny z těchto demonstrací se ale nezúčastnilo ani zdaleka tolik lidí, jako těch spontanních a militantních akcí organizovaných přímo studenty.

Kolik ze zúčastněných se již na podobných akcích účastnilo dříve a pro kolik lidí to bylo jejich poprvé?

Mnoho tisíc lidí bylo již zkušených anarchistických povstalců, antiautoritářů a libertinských autonomů. Polovina z nich byli starší anarchisté, kteří se do ulic vydali jen v momentech velmi důležitých bojů a to z důvodu, že již čelili předešlým obviněním. V ulicích byly také tisíce mladých lidí, kteří se zradikalizovali v průběhu posledních tří let v rámci společenského úsilí za sociální pojištění a proti privatizaci vzdělání a také v průběhu obrovských spontanních demonstací, které se odehrály během požárů v loňském létě, které spálily těměř 25% divoké přírody Řecka.

Kterých s taktik použitých v ulicích bylo použito již dříve? Rozšířily se tyto taktiky v rámci tohoto povstání? Pakliže ano, jak k tomu došlo?

Vetšina taktik použitých v tomto povstání již byla v Řecku používána po delší čas. Nejdůležitějším jevem těchto nepokojů bylo okamžité rozšíření akce po celé zemi. Zavraždění mladého chlapce přímo v místě nejdůležitějších anarchtistických aktivit vyprovokovalo okamžitou reakci. Do pěti minut po jeho smrti byli anarchistické buňky po celé zemi akceschopné. V některých případech byla policie informována mnohem později než anarchisté. Pro řeckou společnost bylo překvapením, že většina mladých lidí z celé země vzala za své taktiky „anarchistického násilí, ničení a vypalování“, nicméně tohle bylo jen výsledkem obecného vlivu anarchistických akcí a myšlenek na řeckou společnost v průběhu posledních čtyř let.

Došlo mezi zúčastněnými k nějakým konfliktům?

Komunistická strana se od anarchistů a levičáků oddělila a organizovala vlastní demonstrace. Oznámení komunistické strany, jejich výstupy v médiích, projevy v parlamentu a negativní propaganda namířená proti všem levicovým organizacím, to vše dokázalo, že je komunistická strana strana skutečným nepřitelem jakéhokoliv úsilí pro společenskou změnu.

Jaký je názor „většinové společnosti“ ohledně těchto akcí?

Pojem „většinová společnost“ v dnešní době televizní demokracie je něco, o čem je třeba ještě hodně diskutovat.

Obecně platí že se „většinová společnost“ bojí, když v televizi vidí, jak jsme „vypalovali obchody obyčejných lidí“, ale ono se většinou moc dobře ví, o jaké obchody šlo v těch drahých čtvrtích, kde došlo k největším nepokojům. Lidé se taky bojí, když televize říká, že se naštvaní přistěhovalci vydali do ulic a rabovali, nicméně na druhou stranu se taky ví, že jsou tito přistěhovalci velmi chudí a zoufalí a že ti, co vyšli do ulic, představovali jen velmi malou část z nich. Mnoho umělců, teoretiků, sociologů a podobných lidí se veřejně vyslovilo v rámci snahy vysvětlit tuto společenskou revoltu a hodně z nich se přiklonilo na naši stranu. Na některé z nich asi jen zapůsobila okolní atmosféra, zatímco někteří využili situace k vyslovení svých skutečných názorů. „Veřejnost“ je naštvaná ze smrti mladého chlapce zavražděného policejním příslušníkem a její postoj vůči policii je nenávistnější než kdy dřív. Nicméně on tady nikdy nikdo policii zrovna nezbožnoval. Vetšina „normálních“ lidí v Řecku nevěří pravicové vládě a stejně tak minulé (a pravděpodobně i budoucí) vládě socialistické, lidé nemají rádi policii, předražené obchody a banky. Nyní se objevuje nový celospolečenský názor, který jasně sociálně i eticky obhajuje potřebu revolty. Dříve bylo velmi obtížné vládnout Řecku a nyní to bude ještě těžší.

Jakým způsobem ovlinila řecká minulost průběh nedávných událostí? Jakým způsobem to ovlivnilo všeobecný názor a akce? Máme na mysli zejména diktátorské období.

V roce 1973 byli mladí lidé ti jediní, kdo byli ochotni riskovat otevřený odpor proti tehdejšímu sedm let trvajícímu diktátorství. Ačkoliv toto byla jen jedna z příčin, které vedly k jeho svržení, zůstává ve všeobecném povědomí, že to byli právě studenti, kdo zachránili Řecko před diktátem a nadvládou USA. Obecným přesvědčením je také to, že se mladí lidé vystaví velkému riziku ve prospěch všech, což vytváří pocit naděje a tolerance vůči studentským aktivitám. Samozřejmě, že je tento příběh již starý a ačkoliv zcela jistě pořád ovlivňuje pozadí dnešních bojů, není ve spojitosti s atuálním konfliktem zmiňován.

Další vliv je čerpán ze studentských bojů z roku 1991 a 1995 proti privatizaci vzdělávání. Tyto boje uspěly a znamenaly změnu vládních plánů, což zapříčinilo zachování veřejného školství do dneška. Samozřejmě, že odpor z roku 2007 byl pravěpodobně vrcholem anarchistického hnutí v Řecku do dnešní doby, to protože k němu došlo po celé zemi a protože měl obrovský vliv na akce, hesla a myšlenky většinové části společnosti, nicméně dřívější studenské úsilí a to zejména z Athén z roku 1991 bylo viditelnější a celkově více zohledňované.

Myslíte si, že problémy ekonomiky jsou tak důležité v kontextu těchto událostí, jak říkají media?

Mladí lidé ze spousty bohatých čtvrtí Athén také útočili na policejní stanice a jiná místa, takže dokonce i Marxisté zaměření na třídní boj mají vážné obtíže jasně vysvětlit, co že se to vlastně děje – rozdělení mezi bohatými a chudými lidmi se zdá, že nehraje velkou roli – určitě ne takovou jako dlouho trvající solidarita a podílení se na boji za rovnost a sociálni spravedlnost.

Na druhou stranu lidé z Řecka ve věku mezi 25 – 35 lety nemohou zakládat rodiny a mít děti a to právě kvůli stavu našeho hospodářství. V tomto důsledku je řecké zalidnění nejmenší v celé Evropě. Nicméně o těchto věcech se u nás ve spojitosti s revoltou nemluví. Mladí lidé jsou naštvaní a nesnáší policii, kapitalistický cynismus a vládu, tak nějak přirozeně, instinktivně, bez potřeby jakýchkoliv vysvětlení, nebo politického programu. Místní korporacemi ovládané televizní stanice se snaží šířit lži o chaotických lidech v maskách bez jakýchkoliv myšlenek a společenské identity - a to protože je morální vliv anarchistů v naší společnosti v nynější době velmi silný. Kdyby se o našich myšlenkách v televizi mluvilo vážně, celá společnost by mohla explodovat. Až na pár televizních stanic a novin se většina masmédií snaží ekonomické souvislosti od událostí poslední doby oddělit.

Dokonce i někteří starší levičáci v médiích prohlašují, že všechno to rozbíjení a nepokoje nejsou politickým vyjádřením potřeb a tužeb lidí – že anarchisté a mladí lidé neumí vyjadřovat svůj politický program a že lidé potřebují jiné způsoby politické reprezentace. Samouzřejmě, že všechno tohle má jen malý vliv na mladé lidi, kteří se v budoucnu zapojí do společenského úsilí, protože po těchto událostech je znatelné to velké napětí a odstup mezi mladými lidmi a jakýmkoliv druhem politického vedení a autority.

Co dalšího vedlo lidi k zapojení se k událostem poslední doby kromě hněvu vůči policii a ekonomice?

Osobní i kolektivní potřeba nějakého dobrodružství; potřeba podílení se na vytváření historie; nekontrolovatelná negace všech možných druhů politiky, politických stran a jejich zajetých politických myšlenek; kulturní propast nenávisti vůči jakýmkoliv televizním hvězdám, sociologům a jiným „expertům“, kteří se nás snaží analyzovat jako nějaký společenský fenomén; potřeba existovat a být vnímáni takoví jací jsme; nadšení pro boj proti autoritám a pro zesměšňování pořádkových jednotek policie; síla v našich srdcích a oheň v našich rukou; ten úžasný zážitek z házení zápalných láhví a kamenů na policajty před parlamentem, v drahých obchodních čtvrtích a nebo malých tichých městečkách, vesnicích, či náměstích v místech, kde žijeme.

Mezi ostatní věci co nás motivovaly patří kolektivní duch plánování akce s nejlepšími přáteli, reálné naplnění tohoto plánu a později možnost slyšet, jak se lidé o této akci baví a vypráví si neuvěřitelné přiběhy, které slyšeli od někoho jiného; nadšení z přečtení si článku o akci, kterou jsme s přáteli provedli v časopise nebo televizním programu z druhé strany planety; pocit zodpovědnosti, že musíme vytvořit přiběhy, činy a plány, které se stanou světovými příklady pro další povstání. Patří sem také obrovská radost z rozbíjení obchodů, jejich následného rabování a spálení všech těch věcí - sledovat, jak falešné sliby a sny kapitalismu hoří v ulicích; pak také nenávist vůči všem formám autority; potřeba podílet se na kolektivní odplatě za smrt osoby, kterou mohl být kdokoliv z nás; osobní vendeta z pocitu, že policie musí zaplatit za smrt Alexise a to po celé zemi; potřeba poslat silnou zprávu vládě, že pakliže policejní násilí bude narůstat, my máme sílu úder vrátit a že společnost vyletí do povětří – potřeba poslat jasnou zprávu společnosti, že se všichni musíme probrat a hlavně zprávu všem autoritám, že nás musí brát vážne, protože jsme všude a chystáme se všechno změnit.

Daří se politickým stranám v zemi využívat událostí poslední doby?

V „reálných“ číslech si socialisti polepšili o 8% ve svém náskoku nad pravicovou vládou; komunisti evropského socialního fóra ztratili 1%, ačkoliv s povstáním pomáhali. I přesto jsou však na třetím místě s celkovými 12ti procenty. Komunistická strana má 8%. Národní neofašisti mají 4,5 procenta a zelení stále 3,5%. Je také velice zajímavé pozorovat, že vůdce socialistů je nyní považován za toho „nejschopnějšího“ vládnout zemi i po všech těch letech, kdy byl mnohem méně populární něž nynější pravicový ministr. Nepokoje měly na politickou scénu obecně obrovský vliv. Žádná z politických stran není schopná pochopit, vysvětlit a reagovat na tuto masivní vlnu násilí a na zapojení se lidí ze všech společenských tříd. Věškeré jejich výstupy byly naprosto irelevantní ve spojitosti s tím, co se skutečně dělo. Popularita těchto stran dramaticky poklesla u mladší populace, tedy u lidí, kteří nenacházejí své místo v politice těchto stran a necítí se být těmito stranami zastupováni.

Jaká byla role anarchistů, co se týče nastartování celého dění a jeho následného pokračování? Jak je vnímán jejích podíl zbytkem společnosti?

Za posledních několik let anarchisté vytvořili síť komunit, skupin, organizací, skvotů a společenských center v téměř každém velkém městě v Řecku. Mnoho z nich se navzájem moc nemusí, jelikož mezi nimi jsou velké rozdíly, jak na úrovni skupin, tak na úrovni individuální. Nicméně tato diverzita hnutí celkově spíše pomáhá, protože jsme nyní schopni pokrýt širší spektrum věcí. Mnoho různých lidí si našlo své soudruhy v různých anarchistických hnutích a dohromady se navzájem tlačí dopředu v komunikaci se společností a to v pozitivním, ať třeba někdy soupeřivém smyslu. Tato komunikace obsahuje vytváření regionálních sdružení, účast na společesnkém úsilí a plánování akcí, které mají smysl pro společnost jako celek. Po třiceti letech protispolečenského anarchismu je dnešní anarchistické hnutí v Řecku se všemi svými problémy, omezeními a vnitřními konflikty schopno vyhlédnout přes hranice anarchistického mikrokosmu a podnikat akce, které zlepšují společnost v obecném měřítku a to stylem, který je ihned viditelný. Samozřejmě to bude stát ještě hodně úsilí, aby byl tento vliv zcela jasný, nicméně den ode dne je těžší a těžší tento náš vliv vyvracet.

A co se týka vlivu anarchistů na rozpoutání a pokračování akcí – zejména na začátku, tedy v sobotu 6. a v neděli 7. prosince a dále pak také po středě 10. prosince, byli anarchisti hnací síla většiny akcí. A co se týká pondělka, tedy dnem mezi 7.a 10. prosincem, kdy došlo k tomu ničivému armageddonu, sehráli velice důležitou roli také studenti a přistěhovalci. Ale velké většině studentů se po dvou, třech dnech riotů už do ulic nechtělo, zůstali tedy doma a pak se účastnili již jen demonstrací s pacifičtější atmosferou. Rovněž imigrantům se dostalo velmi silné zpětné reakce od místních a pak už se báli vrátit do ulic.

Takže těch 20 000 anarchistů to odstartovalo a pokračovali i když se všichni ostatní vrátili do normálu. A je potřeba zmínit, že právě ten strach vrátit se do normálu nám dodal sílu bojovat dalších deset dní, vystavovat se obrovskému nebezpečí v rámci naší odplaty za zabití našeho soudruha, která se postupně (v našich fantaziích) přeměňovala na přípravy na generální stávku.

Teď už evropská společnost konečně ví, jak vypadá společenské povstání a že není težké změnit svět během několika měsíců.

Je ale zapotřebí účasti všech lidí – všichni musí sehrát svoji roli. Mladí lidé z Řecka poslali pozvánku všem společnostem v Evropě. Teď čekáme na jejich odpovědi.

Jak jsou anarchisti v Řecku obecně viditelní? Jak „vážně“ je anarchismus brán vetšinovou společností?

Svým způsobem se dá říct, že jsou to teprve tři nebo čtyři roky od doby, kdy se sami anarchisti začli brát vážně a tak nějak se na nás tedy dívá i zbytek společnosti. Teprve v posledních několika letech se nám podařilo dostat se mimo hranice proti-policejních bojů, které byly charakteristické pro celé anarchistické hnutí v Řecku v posledních 25ti letech. Útočili jsem na policii, oni nás zatýkali, my jsme pořádali solidarní akce a tak to bylo pořád dokola. Vymanit se z této rutiny nám trvalo celých 25 let. Samozřejmě, že tyto útoky pokračují a solidární hnutí je nyní silnější než kdy dřív, nicméně ten protispolečenský element v rámci anarchistického hnutí je pod naší vlasní vědomou kontrolou a tak jsme nyní schopni mluvit, starat se a jednat pro dobro celé společnosti a to za pomocí činů a plánování, které jsou mnohem srozumitelnější aspoň pro určitou část společnosti.

Spousta akcí, jako např. útoky na supermarkety a rozdávání ukradených věcí zdarma lidem, jsou velmi populární a obecně dobře příjímané. Útoky na banky a to zejména teď po ekonomické krizi jsou dobře přijímány také, nemluvě o útocích na policejní stanice, do kterých se nyní zapojuje spousta středoškolských studentů po celé zemi. Ať už tak, nebo onak, my jsme byli tím hlavním programem a tématem všech médií v posledních 15ti dnech. Obecně řečeno, díky našemu podílu na studentských či dělnických akcích a také na akcích s ekologickým charakterem, je každý týden nějaká akce uskutečňována anarchisty krokem ke zviditelnění anarchistického hnutí jako celku.

Tohle ale neznamená, že je anarchismus brán většinovou řeckou společností vážně – a to proto, že většina lidí stále věří lžím z televize, které nás vrhají do světla maskovaných kriminálníků. Jde také o to, že většina lidí nemá páru o tom, jak by anarchistická společnost mohla fungovat. Mezi tyhle lidi patří i samotní anarchisti, kteří se této otázce vyhýbají. Nicméně naše činy, kritika a myšlenky nyní silně ovlivňují progresivní a levicově založené lidi. Už není možné říct, že neexistujeme a naše existence navíc v této době radikalizuje většinu mladší generace.

Jakou roli sehrály subkulturní skupiny jako např. punková a squaterská scéna atd. v uskutečňování tohoto povstání?

Po roce 1993 se objevila v rámci řeckého anarchistického hnutí tendece eliminovat vliv subkulturních scén, kterou doprovázelo spousta vážných vnitřních střetů. To dnes znamená, že zde nemámé žadnou punkovou, rockovou, metalovou, nebo jakoukoliv jinou anarchistickou identitu v rámci anarchistického hnutí – člověk může být kýmkoliv, může poslouchat co se mu zachce, může mít jakýkoliv styl, nebo módu - nic z toho ale neznamená politickou identitu.

V rámci pouličních bojů v tomto měsíci se zapojila spousta „emařů“ spolu z „hipísákama“, teknařema, heavymetalistkama ale také „normální“ děcka a studenti, kteří mají rádi třeba řeckou hudbu a nebo cokoliv jiného. Musí nás spojovat společenské a politické vědomí, sociální kritika a kolektivní porozumnění problémům v rámci anarchistického hnutí, ne móda. Samozřejmě po dobu nejméně posledních 19 let nabízel Void Netwoork a podobné kolektivy kulturní vstupní bránu do radikalních politických prostor. Tyto skupiny organizují spousty kulturně-politických akcí, festivalů a slavností každý rok a mají sílu nalákat tisíce a tisíce lidí do undergroundových kultur, ale ani Void Network nevytváří subkulturní identity, neodděluje různé subkultury od sebe, ale naopak se snaží organizovat takové akce, které zahrňují většinu undergroundových kultur dohromady. Je ale pravdou, že většina lidí z této scény se buď přímo podílí a nebo aspoň navštěvuje většinu akcí DIY undergroundové kultury. Každý měsíc se tu pořádá mnoho akcí v osvobozených prostorách.

Díky kterým věcem je anarchistické hnutí v Řecku tak silné?

Díky oddělení se od subkulturní politické identity lidé pochopili, že „právo“ nazývat se anarchisty vyžaduje mnohem vážnější zapojení se, plánování, tvořivost a činy, než je nosení trika s obrázkem antikrista a poflakování se na punkových koncertech, popíjení piva a braní drog. Nyní už lidé chápou, že říkat si anarchista vyžaduje chození na demonstrace, vyjití do ulic s černými nebo černorudými vlajkami, společné křičení hesel a dávání najevo anarchitické přítomnosti. Také to ale znamená, že bysme se měli každý týden účastnit jednoho, dvou, nebo tří různých shromáždění ohledně jedné, dvou, nebo tří různých příprav na zcela různé akce, plánování, nebo jiné úsilí. Je potřeba mít za přátelé lidi, kterým na 100% věříme, abychom mohli plánovat cokoliv nebezpečného, je potřeba mít na vědomí dění ve světěa mít informace ohledně všeho možného, abychom mohli rozhoudnout o příslušném postupu, je potřeba být šílený a nadšený, cítit, že můžeš udělat neuvěřitelné věci – člověk musí být připraven vzdát se života, svého času, všech těch let úsilí, které nikdy neskončí. Je zároveň dobré nemít žádná očekávání, protože pak člověk není zklamaný. Neočekávat vítězství. Člověk si musí zvyknout se někde objevit, zabojovat a pak zase zmizet; vědět, jak se jako jednotlivec zneviditelnit a naopak zviditelnit, jako kolektivní síla; vědět, že nejsi středem vesmíru, ale že se můžeš kdykoliv stát středem společnosti okolo sebe.

V čem by se mohlo anarchistické hnutí v Řecku zlepšit? V čem by mohlo být silnější?

Potřebujeme najít inteligentnější způsoby, jak vysvětlit lidem naše myšlenky. Potřebujeme techniky politické komunikace s celou společností - lepší a silnější způsoby „politického překladu“ našich činů a umístit do něj celé úsilí v ramci společenského kontextu. V dnešní televizní demokracii, kdy nejsou politikové nic víc než televizní hvězdy, je naše odmítnutí komunikovat s nebo skrze masová média v pořádku, ale potřebujeme najít nové způsoby, jak překonat dopad „reality“, kterou tato média prezentují, jak překonat jejich propagandu namířenou proti nám a najít způsoby, jak vysvětlit důvody našich činů celé společnosti. Do té doby dokud to co je na obrazovkách televize „existuje“ a dokud to, co se na nich neobjevuje naopak „neexistuje“, budeme zde s našimi bláznivými nápady, nebezpečnými činy a pouličními střety, budeme rozbíjet „normálnost“ televizních programů, budeme využívat negativní reklamy našich akcí k únosu fantazií a snů obyčejných lidí. Ale jak můžeme naše pozitivní myšlenky vysvětlit každému? Jak můžeme lidem pomoci přestat věřit médiím? Jak se můžeme dostat do kontaktu s těmi miliony lidí?

Bude zapotřebí miliony plakátů a letáků, které si budou lidé předávat z ruky do ruky na ulici; bude zapotřebí milionů pozvánek na demostrace a na zapojení se do společenského úsilí; bude zapotřebí více věřejných služeb poskytovaných zdarma a to zejména tam, kde to vláda nechce a nebo nemůže udělat – bezplatní anarchističtí doktoří a učitelky, jídlo zdarma, bezplatné ubytování, poskytování informací, undergroundová kultůra atd. - to všechno může lidi přiblížit našim myšlenkám. Bude také zapotřebí mnohem více skvotů a společenských center. Můžeme-li založit squat, je to super, ale i když zrovna nejde zasquatovat nějakou budovu ve městě, kde žijeme, můžeme si zkusit pronajmout s přáteli budovu, postarat se o úřední záležitosti, vytvořit kolektiv, zahájit shromáždění a dát černou nebo černorudou vlajku nad vchod - začít lidem v našich městech ukazovat příklad světa bez rasismu, patriarchátu, nebo homofobie, příklad místa rovnosti, svobody a respektu vůči odlišnostem, příklad světa opírajíciho se o lásku a dělení se. Potřebujeme více autonomie v rámci povstalectví řeckého anarchistického hnutí - aby zářilo jako vzor nové vlny společenského života a ukázalo novou metodologii přežití ve městech.

Jak byly efektivní policejní represe ohledně potlačování anarchistického hnutí? Jak těmto represím lidé čelili?

Sny a plány povstalců se naplnily: obrovská vlna účasti přesáhla anarchisty a na mnoho dní lidé cestovali a bojovali jako nikdy dřív a to v neznámých místech i čase.

V těch samých dnech ale tito lidé také samozřejmě čelili všem různým omezením povstání. Lidé nyní tráví hodiny dlouhými diskuzemi ohledně toho, jak rozšířit obecné povědomí a vynalézt praktiky, akce a metody, které udrží a obohatí celé toto úsilí. Spousty lidí přemýšlí o způsobech, které by vzájemně sblížily různé elementy celé této revolty. Policejní represe nesehrála důležitější roli v konečném vyhodnocování nepokojů než fyzická únava. Všichni sdílíme pocit naplnění a pocit začátku, což jsou věci policií nedotknutelné.

Jaký si myslíte, že bude konečný výsledek prosincových událostí?

Pokračování boje! Nekončící boj za politickou, společenskou a ekonomickou rovnost! Neustálé rozšiřování svobody!

V budoucnosti si neoliberální vláda v Řecku a všude v Evropě pořádně rozmyslí, než se pokusí uskutečnit jakékoliv hospodářské změny. Nepokoje v Athénách a hospodářská krize ukončily cynismus autorit, bank a korporací a zradikalizovali novou generaci v Řecku, dali naší společnosti šanci otevřít dialog ohledně masových společenských bojů budoucnosti.

Tak jako stálo na sloganu v prosinci 2008 v Athénach a Exarchii:

„MY JSME OBRAZEM BUDOUCNOSTI“.

Na otázky odpovídal kolektiv Void Network a ptali se kolegové z CrimethInc., kteří stojí za výborným anarchistickým žurnálem Rolling Thunder. Recenzi posledního vydání tohoto časopisu si můžete přečíst zde. Rolling Thunder máme v distribuci.

Odkazy:

Zde je blog Polytechnické univerzity v Athénách, která se nacházela přímo v centru pouličních střetů. Univerzita stojí cca 200 metrů od místa, kde byl zavražděn Alexis. Na blogu najdete odkazy na většinu squatů a jiných iniciativ, které byly zorganizovány na školách, univerzitách a ostatních veřejných budovách během revolty po celé zemi.

Zde je blog zasquatované ekonomické školy v Athénách, která poskytovala přístřešek stovkám anarchistů, autonomů a plánovací centrum jejich hnutím, akcím a skupinám. Tato škola je 500 metrů od Polytechnické univerzity v centru Athén. Většina textů je řecky.

Zde je blog okupované syndikalistické budovy, ve které sídlí Všeobecná federace řeckých pracujících. Tato odborová organizace paradoxně znamenala překážku pro všechny dělnické boje v posledních 90ti letech. Tato budova, která se nachází mezi Polytechnickou univerzitou a ekonomicckou školou, byla okupována jako vůbec první. Opět je většina textů řecky.

Zde je blog athénské Právnické univerizty, která byla hlavním centrem Anti Autoritářského hnutí a dalších levicových skupin.

Důležité řecké squaty:

Athény:

Villa Amalias - http://villa-amalias.blogspot.com/ (od roku 1990)

Lela Karagianni - http://www.geocities.com/lelas_k/index.htm (od roku 1988)

Farm Prapopoulos - http://protovouliaxalandriou.blogspot.com/ (od roku 2006)

...také je potřeba zmínit Nosotros - http://www.nosotros.gr/ (Svobodné Společenské Centrum) v Exarchii, ačkoliv se ve skutečnosti nejedná o squat ale o pronajatou budovu.

Thessaloniki:

Fabrika Yfanet - http://fiveprime.org/hivemind/Tags/yfanet (od roku 2004)

Terra Incognita - http://www.flickr.com/photos/20222375@N07/2280591376 (od roku 2005)

Delta squat - http://delta.blogs.squat.gr/ (od roku 2007)

Galerie obrázků k článku je zde.

Omlouváme se za nedostatky překladu (syntaktické nesrovnalosti, genderovou nekorektnost apod.). Rozhovor jsme překládali hodně narychlo, abychom ho mohli uveřejnit dokud jsou všechny události v něm popisované stále aktuální. Díky za pochopení.

zobrazeno 3938x | poslední úprava 28.12.2008