BOJ O VLASTNÍ ŽIVOTY - začátek

Kompletní překlad zadarmo šířené brožurky jménem FIGHTING FOR OUR LIVES. Brožurku máme v distru (anglicky) a přidáváme ji zdarma ke každé objednávce. Text již dříve vyšel také v tištěné formě ve slovenštině - vydali ji kolegové z kolektivu WAF. V naší galerii najdete několik fotek, nebo se podívejte na tuto stránku pro kompletní info v angličtině. Brožurka je také volně ke stažení ve formátu PDF zde.

Boj o vlastní životy

[předehra: skutečný příběh]

Vypadli jsme ze školy, rozvedli se, rozťali jsme spojení se svými rodinami, se sebou samými i se vším, co jsme znali.

Zrušili jsme pracovní i nájemní smlouvy, veškerej nábytek jsme vyházeli na chodník a vyrazili na cestu.

Vkradli jsme se do muzea kde promítali reprízy starých Guy Debordových filmů, abychom divadelní sedačky zezadu počmárali nápisy bojuj proti ohavnosti a zrychli, kámo, starej svět je ti v patách.

Používali jsme čísla ukradených telefonních karet abychom si se svými náctiletými milenci a milenkami rozdali sex po telefonu přímo z automatů v halách policejních stanic.

Seděli jsme na houpačkách na dětským hřišti dokud nám prsty u nohou neomrzly, obdivovali jsme se měsíčním paprskům na orosené trávě, jeden pro druhého píšíc básničky o větru.

Šli jsme si brzy lehnout a místo spánku jsme se vzhůru váleli ještě dlouho po rozednění, líčili jsme si všechny ty hnusný věci, který jsme provedli my druhým nebo oni nám – a smáli jsme se, žehnali a odpouštěli sobě navzájem i celýmu šílenýmu vesmíru.

Vloupali jsme se do soukromých bazénů a saun boháčů a užili jsme si je takovým způsobem, jak to jejich majitelé v životě neudělali.

S čerstvým odérem benzínu na rukou jsme sledovali nový východ slunce a vzrušení rašícím vědomím vlastní neomezené síly, jsme si tlumeným hlasem povídali, co uděláme dál.

Zažívali jsme otřesný i fascinující okamžiky, když jsme dělali věci, který jsme do té doby považovali za nemožný, plivali jsme do tváře veškerým svým obavám abychom mohli zlíbat nedostupný krásy, spouštěli jsme transparenty z vrcholků národních památníků, odešli jsme z univerzit... a pak jsme jen se zaťatými zuby čekali na konec světa – ale ten nepřišel!

Vklouzli jsme do kanceláří, kde se naši zastrašení přátelé hrabali v papírech úředníčků, sepisovali jsme na jejich počítačích proti-imperialistický prohlášení – nebo jsme jen spali pod jejich stoly. Když na nás ráno přišli a my si zrovna polonazí čistili zuby u chladící nádobky na vodu, byli pěkně v šoku.

Stáli jsme nebo klečeli ve vyprazdňujících se koncertních sálech, na střechách pod klenbou blýskajících hromů, na mrtvých trávnících hřbitovů, a se slzami v očích jsme přísahali nikdy se nevrátit zpět.

Seděli jsme na lavicích ve středoškolských poškoláckých místnostech, naproti omlácené krabici Greyhoundské autobusové stanice, na jednorázovým syntetickým povlečení na pohotovostních odděleních hnusných nemocnic, na tvrdých židlích vězeňských jídelen a přísahali tu samou věc přes zaťaté zuby ale už bez jakékoliv něhy.

Ve svých skromných příbytcích a postelích jsme poskytovali úkryt nelegálním přistěhovalcům, politickým uprchlíkům, uprchlíkům před zákonem, mladistvým utečencům z domova, a stejně tak ukrývali oni nás.

Improvizovali jsme s recepty jak si navzájem péct sušenky, koláče a snídaně do postele, pravidelné týdenní obědy zdarma v parku, obrovský slavnosti oslavující naši odvahu a bratrství, který jsme tak mohli chutnat vlastními jazyky.

Napáchali jsme velký škody na jejich genderových pravidlech, národnostních stereotypech a kulturních očekáváních, když jsme jim vlastními těly a vztahy a svými touhami ukázali, jak tyranský jsou jejich zákony přírody.

Komunikovali jsme spolu skrz iniciály vyřezávaný do lavic na internátech, kresby sprejovaný přes šablony na zdi průchodů, rozkopaný výlohy velkých společností vysílaný v regionálních zprávách, dopisy odesílaný s falešnýma známkama nebo převážený přes oceán v batozích kamarádů, tajný pokyny zašifrovaný v anonymních emailech, tajný schůzky v kavárnách, milostný básničky vyřezaný do prken vězeňských pryčen.

Hráli jsme společně na saxofony ve tmě a ozvěnách jeskyní Západní Virginie.

Otevírali jsme jeden druhému svá srdce a touhy, skládali jsme symfonie něžnosti a rozkoše, užívali jsme lásku jako sloveso v jazyce velebení.

Ve vypůjčených podkrovních světnicích jsme opečovávali stonající milence z ciziny a zápasili s psaním řádků, jež by mohly roznítit ohně dřímající v lidech kolem nás.

V posledních chvílích před úsvitem, pevně svírajíc baterky v roztřesených rukou, jsme rozmontovávali elektrický rozvaděče domů fašistů, kteří měli na druhej den mluvit na demonstraci.

S těmahle fašounama jsme zuby nehty bojovali v ulicích v situaci, kdy se  jim  nikdo jinej nedokázal postavit ani v tisku.

Zakládali jsme zahrady v opuštěných ghettech, sjezdili světadíly křížem krážem stopem v rekordním čase, házeli dorty do ksichtů králů a bankéřů.

V Paříži, ozbrojení dlažebníma kostkama a slunečníkama, jsme drželi žandáry v šachu celý noci, dokud jsme se neocitli na dosah novýho světa přicházejícího skrz déšť slznýho plynu.

Probojovali jsme si cestu jejich liniemi až do operní budovy, obsadili ji a čtyřiadvacet hodin denně jsme diskutovali jakej by ten svět mohl být.

V Chicagu jsme vytvořili undergroundovou síť nabízející nezákonné potraty za bezpečných podmínek a v chápavé atmosféře, zatímco náboženští fanatici by nás raději nechali ve studu a slzách pochcípat v temných uličkách.

Psali jsme vlastní hudbu a hráli ji ostatním, takže když jsme si tak broukali, mohli jsme oslavovat tvořivost svých druhů namísto stálýho omílání bezduchýho hukotu z rádií.

V obsazeným okrsku v Montevideu jsme postavili chýše z překližky a plastu, kradli elektřinu z blízkýho vedení a rokovali jsme se sousedy o tom, jak bychom mohli prospět naší nové komunitě.

V Quebecu jsme vtrhli na dálnici a střepama jsme do dopravních značek vytloukali nejstarší primitivní rytmy. Ten zvuk byl úchvatnější a krásnější než jakákoliv píseň kdy zahraná v koncertním sále.

V Siberii jsme ukuli neuskutečnitelný únikový plány – a uskutečnili jsme je. Obepluli jsme Zemi s falešnými doklady a vypůjčenými penězi, abychom se vrátili do náručí svých milovaných.

V New Yorku jsme se drželi za ruce a masírovali si vzájemně ramena zatímco naši nepřátelé se přibližovali nás zatknout.

V San Diegu, když nás uvěznili za vyslovení našich názorů, jsme svolali své přátele a zaplavili jim věznice dokud nebyli nucení upustit od své strategie.

V Santiagu jsme vyloupili banky abychom zafinancovali noviny podvratné poezie.

V Oregonu jsme vylezli na stromy a po měsíce v nich žili abychom uchránili les, šplhali a tábořili jsme jako malý děti.

Nevyspalí a větrem ošlehaní jsme na koních projeli Ukrajinu abychom doručili novinky o konfliktech, který nám dávaly další možnost bojovat za svou svobodu.

V Mexiku, když jsme se potkali při naskakování na nákladní vlaky, vyměňovali jsme si historky o spolupráci se Zapatisty v Chiapasu, o záplavách kterých jsme byli svědky když jsme projížděli na nákladních vagónech Texasem, o našich prarodičích, kteří bojovali v Mexické revoluci.

Bojovali jsme v oné revoluci, a ve Španělské občanské válce, a ve francouzským odporu, a dokonce i v ruské revoluci – ačkoliv jsme nebyli ani na straně bolševiků, ani na straně cara.

Vynervovaní, ale bez známky třesu, jsme pašovali plakáty, knížky, uprchlíky i sebe samotný přes hranice z Kanady až do Pákistánu.

S čistým svědomím jsme lhali detektivům vyšetřujícím vraždu v Renu, vojenské policii v Santu, nasraným prarodičům v Oslu i vrchnímu soudu v Portlandu.

Jeden druhýmu jsme se svěřili s pravdama, který jsme se nikdy dříve vyslovit neodvážili.

Stáli jsme, jeden po druhým, dekádu za dekádou, století po století, za lavicí svědků a křičeli, aby to i ten nejhlušší, samolibý poctivý občan slyšel: „...a kdybych to mohl udělat znova, udělal bych to!“

Pokud jsme zrovna nemohli svrhnout vlády, vychovali jsme nový generace který by mohly okusit sladkej adrenalin barikád a pšeničné kaše, který by vedly dál náš donkichotskej boj, když my sami jsme padli nebo utekli před nemilosrdným náporem patolízalů a bezpáteřníků.

Pokud jsme mohli vlády svrhnout, tak jsme to taky udělali.

Jeden z nás dokonce zavraždil prezidenta USA.

Když po zimních mejdanech v nevytápěných squatech vyšlo slunce, sesbírali jsme obrovský pytle rozbitýho skla a umyli haldu špinavýho nádobí v ledové vodě, zatímco naši kritici, skrytí před světem ve svejch luxusních podkrovních bytečcích s pokojskou službou, dumali nad tím, kdo by asi v té naší takzvané utopii vynášel odpadky.

Zneuznali jsme jakýkoliv vnější, ale i vnitřní nátlak, a zjistili jsme, že svět se před námi otevřel jako okvětní lístky růže.

Zamilovali jsme si trosky, vyřvávali jsme písně do vřavy, radostně jsme tancovali  v nejtěžších poutech, jaký mohli ukovat; pašovali jsme své příběhy uličkami ticha, hladu a poroby, abychom je znovu přiváděli k životu znova a znova jako bomby a tlukot srdce. Postavili jsme vzdušné zámky z trosek pekla na zemi.

Mluvím, samozřejmě, o anarchistech – a když se mne lidé ptají na mé politické názory, říkám jim: nejlepší důvod proč být revolucionářem je, že je to jednoduše lepší způsob jak žít. Jejich zákony nám zaručují právo zůstat zticha, právo na veřejný soudní proces před porotou nám rovných (přestože mně rovní by mě před soud nepostavili – nebo tebe snad ano?) – co třeba takhle právo žít svůj život s tím, že ho žijeme jen jednou, právo mít důvody probdít celou noc v palčivém rozhovoru, právo ohlédnout se za každým dnem bez lítosti a hořkosti? Takováto práva si můžeme uplatňovat jen sami za sebe – a neměla by zrovna tato být naší stěžejní starostí namísto malicherností protokolu a přežívání? Pro nás, zrozené do zajetí pozlaceného krví a potem méně šťastných zajatců, je to náročný úkol vést život který stojí za to žít, příhody, které stojí za to vyprávět, je to celoživotní cesta a dost strastiplná cesta; ale přese všechno, co obnáší, v jakémkoliv okamžiku na tuto cestu vykročit, znamená napadnout ono zajetí. Když bojujeme, je to boj o vlastní životy.

Drahá tetičko Joyce,

možná už jsi dávno anarchistka.

Je to tak. Jestliže tvoje představa zdravých mezilidských vztahů spočívá v obědě s přáteli, kde každý si užívá společnost toho druhého, povinnosti jsou rozdělené dobrovolně a neformálně, a nikdo nevydává rozkazy a nic neprodává, pak jsi, prostě a jednoduše, anarchistka. Jedinou otázkou, která zůstává, je, jak to udělat, aby se tvé vztahy tomuto modelu podobaly.

Kdykoliv jednáš aniž bys čekala na pokyny nebo povolení shůry, jsi anarchistka. Kdykoliv obcházíš směšná omezení, když se nikdo nedívá, jsi anarchistka. Jestliže nevěříš vládě, školství, Hollywoodu, nebo managmentu, že ví lépe než ty, když přijde na záležitosti týkající se tvého života, to je taky anarchismus. A především jsi pak anarchistkou, když přijdeš s vlastními myšlenkami, podněty a řešeními.

Jak vidíš, tak je to anarchismus, co udržuje věci v chodu a život zajímavý. Kdybychom čekali, až se autority a specialisté a technici o všechno postarají, nejen že bychom žili ve světě plném potíží, ale byli bychom taky otřesně znudění – a nudní k tomu. Dnes žijeme ve světě plném (otřesně nudných!) problémů přímo úměrně tomu, jak se zříkáme odpovědnosti a kontroly vlastních životů.

Anarchismus je přirozený každé zdravé lidské bytosti. Nemusí nutně spočívat v házení bomb, nebo nošení černých kukel, i když jsi to tak možná viděla v televizi (Věříš všemu, co vidíš v televizi? To není anarchistické!) Kořenem anarchismu je prosté nutkání udělat to sám: všechno ostatní se od toho odvíjí.

Úvodem: Původ moci

Zpočátku, soulad: kmeny lidských bytostí žijí jako jeden, společně se shromažďují, jí, zpívají, spí, milují se a vyprávějí si příběhy. A čas od času, spor: vypuká hádka, vyměňují se silná slova, padne rána.

Když se toto přihodí, kmen se sejde a dohodne se na řešení. Kmeny, které toto nedokáží, zanikají a jejich příslušníci hladoví, mrznou, či jsou uloveni divokou zvěří, anebo se připojí k jinému kmenu, jenž spory řešit dokáže. Spory mezi kmeny se řeší podobnou cestou. Po tisíce a tisíce let tento způsob funguje a přetrvává.

Ale jednoho dne vyvstává konflikt, který je neřešitelný. Diskuse, udobřování, ba dokonce ani boj nestačí; protivníci stále prahnou po pomstě. Možná je to nějakou duševní úchylkou, nebo jakýmsi technologickým či kulturním objevem, který jim umožní pokračovat v boji déle než je zdrávo, ale cestu k míru, narozdíl od těch před nimi, již nikdy nenajdou. Stanou se válečnými stroji. Jejich vztah k životnímu prostředí se mění: zemi je najednou třeba ukáznit, aby  dokázala zajistit zásoby jídla na celou dobu bojů. Mění se i vztahy mezi nimi navzájem: na všechny ostatní je nahlíženo buďto jako na potenciální spolubojovníky nebo nepřátele, moc a síla je ceněna nade všechny vlastnosti.

Sousední kmeny neuniknou bez újmy. Brzy jsou do konfliktu zapleteny a musí bojovat s nepřítelem, s jakým se doposud neutkaly. Mnoho těchto společenstev zahyne okamžitě; ostatní, ta, která by přežila za každou cenu, zjišťují, že i ona se musejí stát válečnými stroji. I ona si podmaní zemi i s jejími zvířaty, zotročí své rozdrcené nepřátele, dokonce i své vlastní lidi, cokoliv, aby vydržela tváří v tvář těmto hrůzám. Sama se stanou hrůzou, předčí ji a to je zahubí.

Jako rakovina co se šíří z kmenu na kmen, zmítají podivné změny tváří světa. Malé kmeny se spojují ve kmeny větší a nakonec v národy; dočasní vojenští vůdci se stávají dědičnými samovládci; sny o kdysi mírumilovných národech zahalují mračna prolité krve. A není to jen otázka vojenství, v čem se tyto kmeny mění. Území je vyhlášeno a vyznačeno a stává se zdrojem nových sporů. Je vynalezena tržní ekonomika: lidé, kterým dříve stačily dary, už jeden druhému nedůvěřují a trvají na obchodech – a uhání se aby z druhého vymlátili co nejvíc dokonce i v dobách míru. Objevuje se patriarchát: nevyhlášená válka mezi pohlavími, zažité role válečníka a služky, zakořeněné a vnucované z generace na generaci. Je vynalezeno organizované náboženství: nyní už lidé nesoupeří jen o půdu, jídlo, majetek, pomstu, ale i o srdce a mysli druhých.

Všechny tyto inovace jsou pro lidi katastrofické. Tyto účinky se snaží vyvážit dalšími novinkami, které jsou ještě katastrofálnější. Vlády, svolané k ochraně lidí od nich vybírají daně a nečinně si cpou pupky z jejich potu a dřiny; policie zaplavuje ulice aby bránila zločinu a sama se těch nejhorších zločinů beztrestně dopouští. V obraně před zrůdnostmi civilizace, plodí tito lidé zrůdnosti ještě otřesnější.

Menší národy, odhodlané odolat za každou cenu těm větším, se po zuby ozbrojují – a pokračují v bojích a podmaňování jakožto přehnané odpovědi na původní hrozbu, dokud se samy nestanou impérii. Takto se z odporu venkovských sedláků vůči Etruským zásahům zrodilo Římské impérium; takto se v důsledku stovek let strávených bojem proti němu, stává hadí jámou soupeřících mocností zbytek Evropy. Pozdější historici budou na krvavé války vedené na pokraji každé civilizace nahlížet jako na důkaz toho, že „jádrem temnoty“ za touto hranicí jsou krvelační barbaři; ale co když jsou to jen mírumilovní barbaři bránící se krvežíznivým útočníkům? Co když skutečné jádro temnoty leží v centru těchto impérií, v oku uragánu, kde je násilí tak hluboce zakořeněno v lidském životě, že již ani není zrakem postřehnutelné: otroci pendlují sem a tam ulicemi jako z vlastní vůle, bezmocní i ke vzpouře; gladiátoři se vzájemně vraždí v circích a říká se tomu zábava.

Další vojenská tažení jsou příznakem společenské brutality, nikoliv už její příčinou. Neviditelné násilí ekonomiky nyní určuje viditelné násilí armád: vojáci se prosekali do posledních divočin barbarů aby se obchodníci mohli zmocnit dalších zdrojů, a čerstvě ožebračení barbaři mohli vytvořit novou spotřebitelskou základnu. Celé světadíly jsou vypleněny a obyvatelé zotročeni – a dědicové jim ukradených světů pak jejich bídu uvádějí jako důkaz jejich rasové méněcennosti! Misionáři kráčející v předních liniích útoku prosazují vládu Všemohoucího Boha stejně tak, jako vojáci prosazují vládu krutosti. Teror pro území, krev pro peníze, peníze za krev, to vše posvěcuje On – stejně jako to posvěcuje Jeho.

Nástupci misionářů se modlí přímo k trhu. Tihle noví duchovní jsou ve vnucování vlády síly dokonce úspěšnější než vojáci: přijde den, kdy pouta už nebudou k donucení otroků k poslušnosti třeba, kdy modlářství samo o sobě vystačí na to aby je dokázalo udržet pokorně bojovat mezi sebou. Nyní již jiný život nikdo nepamatuje a syn vraždí bratra, bratr otce, otec souseda, zatímco na říši shlíží shůry přízrak strachu a hrabivosti. Králové, generálové, prezidenti, přicházejí a odcházejí, ale systém, hierarchie, zůstává: soupeření samo nese korunu, bezlítostně vybírá a zavrhuje vítěze.

Každý kdo v nich žije, by se z těchto násilných vztahů zoufale rád vymanil, ale znovu a znovu si sémě tohoto násilí odnáší s sebou, ničí každé útočiště jakmile do něj vstoupí – stejně jako to dělají uprchlíci kteří utekli do „Nového světa“, a komunisté, kteří svrhli cara. Dokonce i ti, kterým se podaří se vymanit, jako umělci jejichž komuny obnovují a zkrášlují okolí, jejichž provokativní novoty vytvářejí precedenty pro budoucí generace módních fotografů, dokonce i tito pouze prošlapávají půdu parním válcům jež budou tvrdě kráčet v jejich šlépějích.

Násilí dosahuje rekordní úrovně vůbec. Školáci, pošťáci, kdysi samotný obraz družnosti, nyní chladnokrevně střílejí své druhy. Kněží obtěžují ministranty, otcové mlátí své dcery, teenageři znásilňují své holky. Věznice přetékají. Miliony mizí v genocidách napříč národy a desetiletí, a zohavení přeživší spouštějí další vyvražďování. Nukleární hlavice míří na každého, zatímco bezprostřednost posledního holokaustu se zlehčuje jako otřepaná fráze. Dnes všichni čekáme v cele smrti jako političtí vězni. Dokonce už ani v těch nejvyšších a nejpompéznějších citadelách Spojených Států, chráněných tím nejdůmyslnějším a nejlépe vybaveným vojskem v dějinách Sluneční soustavy už bílí límečci se svou plnou podporou, životním i zdravotním pojištěním, nejsou v bezpečí – letadla naráží, mrakodrapy se řítí. Teror hrozí nám všem.

Dnes v noci se palestinský mladík snaží vyřešit rovnici: naplnili jeho nepřátelé jeho svět takovým utrpením, že cítí víc nenávisti k nim, než lásky k životu? Myslí na svého zmrzačeného otce, svůj buldozerem stržený dům, své zesnulé přátele – kteří denně řešili tu stejnou rovnici, přičemž vždy došli ke stejnému výsledku, až do onoho dne, kdy došli k opačnému.

Kde za tímto vším je láska? Je stále tady, v podobách, které vždy brala: rodiny u společného jídla, objímající se přátelé, dárky darované jednoduše pro radost z rozdávání. Stále odpouštíme, hovoříme, hluboce se zamilováváme; příležitostně se dokonce stává, že nové kmeny vytváří federace aby čelili společnému protivníkovi – nikoliv ve zlém úmyslu, ale kvůli míru, v naději na ukončení sporů, tak jako to bylo v dobách před vznikem obchodu a války. Tyto chvíle, i když se vyskytnou jen mezi několika jednotlivci, jsou neobyčejně cenné a mocné. A jsou stále nakažlivé, stejně tak nakažlivé jako násilí, jako nenávist. Kdyby tak dokázaly najít neobrněná srdce, kterých by se chopily!

Svět nyní čeká na vyhlášení války válce, ozbrojenou lásku, přátelství, které se dokáže ubránit. Anarchie je slovo, které používáme pro popis oněch okamžiků, kdy si nás síla nedokáže podmanit, kdy život vzkvétá tak, jak by podle nás měl; anarchismus je umění takovéto okamžiky vytvářet a střežit. Je to zbraň která dychtí po své zbytečnosti – jediný druh zbraně, jež budeme třímat v rukou, naděje v nemožné, že tentokrát, skrze nějakou novou alchymii, se naše zbraně neobrátí proti nám samým.

Víme, že po „oné“ revoluci, po každé revoluci, boj mezi láskou a nenávistí, mezi donucením a spoluprací, bude pokračovat; ale potom, stejně jako teď a jako vždy, podstatná otázka zní – na čí straně jsi?

Funguje anarchie?

Mnoho lidí s velmi malým historickým zázemím o anarchii často tvrdí, že by nikdy nemohla fungovat – aniž by si při tom uvědomili, že nejenže už po dlouhou dobu v lidských dějinách fungovala, ale že vlastně funguje i dnes. Prozatím ponechme stranou Pařížskou Komunu, Republikánské Španělsko, Woodstock, počítačové programování otevřených zdrojů, a všechny další slavné příklady úspěchů revolučního anarchismu. Anarchie je jednoduše sebeurčení ve spolupráci – je to součást každodenního života, ne něco, co se jednoduše stane „po revoluci“. Anarchie dnes funguje ve skupinách přátel kdekoliv – jak tedy můžeme více svých ekonomických vztahů učinit anarchistickými? Anarchie funguje, když lidé spolupracují na táborovém výletě, nebo aby připravili jídlo zdarma pro hladové –jak tedy můžeme tato ponaučení využít ve vztazích ve škole, v práci, nebo ve svém sousedství?

Co se týče teorie chaosu: anarchie je chaos a chaos je řád. Jakýkoliv přirozeně uspořádaný systém – deštný prales, přátelská čtvrť – je souladem, v němž se rovnováha udržuje skrz chaos a náhodu. Na druhou stranu systematický nepořádek – disciplína středoškolské třídy, sterilní řádky geneticky upravené kukuřice chráněné před plevelem i hmyzem – může být udržován jedině neustále stoupajícím vypětím sil. Někteří, mající za to, že nepořádek je prostý nedostatek jakéhokoliv systému, si tento pletou s anarchií. Ale nepořádek je tím nejkrutějším systémem ze všech: nepořádek a spor, jestliže nejsou řešeny, se rychle systematizují, vystavují hierarchii podle svých vlastních nelítostných požadavků – sobectví, bezcitnosti, touhy po nadvládě. Nepořádek ve své nejvyvinutější podobě je kapitalismus: válka každého proti všem, ovládej nebo buď ovládán, prodávej, nebo se nech prodat, toto platí od země až po nebesa.

Žijeme v obzvlášť násilné a hierarchické době. Šílenci, kteří si myslí, že mají z této hierarchie prospěch, nám namlouvají, že násilí by bez ní bylo ještě tvrdší, aniž by však uvážili, že hierarchie sama, ať už je to nerovnost v ekonomickém postavení nebo v politické síle, je důsledkem a výrazem násilí. Pokud ovšem přímo netvrdíme, že násilné odstranění autorit by okamžitě ukončilo vlny násilí vytvářené větším násilím, které znamená jejich existence; ale dokud se nebudeme moci všichni naučit jak jeden s druhým vycházet sami kvůli sobě, raději, než se nechat řídit zbraněmi těch, kteří mají z našich rozbrojů užitek, nemůže být mezi námi mír.

Tento stav věcí je udržován něčím více, než zbraněmi, než závratí z hierarchie, ze způsobu uvažování „zabij nebo buď zabit“; je také udržován mýtem úspěchu. Oficiální historie podává naši minulost jako dějiny Velkých Osobností, a všechny ostatní životy jen  jako pouhé účinky vzešlé z jejich příčin; snaží se abychom uvěřili, že jenom několik málo osob může tvořit dějiny – a my ostatní jsme nepodstatní. Z každé hierarchie vyplývá, že v celé společnosti je jen jeden „svobodný člověk“: král (příp. prezident, ředitel, filmová hvězda atd.). Protože takto to vždy bylo a také vždy bude, předpokládá se, že buďto budeme všichni bojovat o to, abychom se jím stali, nebo alespoň ve slušnosti přijmeme své postavení pod ním, vděční za ten zbytek pod námi, po kterém můžeme šlapat, když potřebujeme ujištění o své vlastní ceně.

Jenže dokonce ani prezident si nemůže jen tak zajít na procházku po libovolné čtvrti, kterou si vybere. Proč se spokojit jenom se zlomkem světa, nebo i méně? Bez síly a donucení – v rovnostářských lóžích pravých milenců, v demokracii oddaných přátelství, v nehierarchických spolcích kamarádů z dětství užívajících mejdany a v kroužcích klábosících sousedů – jsme všichni královny a králové. Ať už anarchie může či nemůže „fungovat“ mimo takovéto rezervace, začíná být čím dál tím jasnější, že hierarchie rozhodně nemůže. Navštiv modelová města nového světového „řádu“ – seď v dopravní zácpě soukromě vlastněných vozů, mezi motoristy kteří se potí a klejí v osamělém unisonu, s čím dál znečištěnějším oceánem napravo a  ghettem, kde se utkávají uniformované gangy s neuniformovanými, nalevo – a spatříš vrchol lidského pokroku. Jestli toto je řád, proč nezkusit chaos!

Anarchie, ne anarchismus!

Říct, že anarchisté souhlasí s anarchismem, je jako říct, že pianisté souhlasí s pianismem. Žádný Anarchismus není – ale anarchie je, nebo lépe, anarchie jsou.

Od počátků existence moci je tu s námi i duch anarchie, ať už pojmenován, či beze jména, sjednocuje milióny, nebo zoceluje odhodlání jedinců. Otroci a barbaři, kteří bojovali s Římany o svou svobodu a žili v ozbrojené volnosti, rovnosti a bratrství, matky, které vedly své dcery k lásce k vlastním tělům v odporu vůči dietním reklamám tlemícím se ze všech stran, renegáti, co si pomalovali obličeje a naházeli krabice čaje do vod bostonského přístavu, a další, kteří vzali věci do vlastních rukou: oni všichni byli anarchisté, ať už si říkali ranteři, táborité, komunardi, abolicionisté, hejrupáci, syndikalisté, kvakeři, Jídlo místo zbraní, libertariáni, nebo dokonce republikáni – a stejně tak jsme anarchisty i my, pokud děláme to samé. Dnes běhá po světě tolik anarchistů, jako je rodičů šidících daně, žen učících se opravit kolo, milenců toužících za hranicemi. Nemají potřebu volit žádnou anarchistickou stranu, nebo následovat stranickou linii – to by je vyloučilo, alespoň pro ten okamžik, z řad anarchistů: anarchie je způsob bytí, způsob reakce na poměry a chování k ostatním, lekce lidského chování - a ne chování „pracující“ třídy!

Zapomeň na dějiny anarchismu jako myšlenky – zapomeň na fousatý chlapíky. Jedna věc je hrát si s jazykem a něco jím popsat – druhá věc je naprosto oním způsobem žít. Tohle není o teoriích nebo vzorcích, hrdinech nebo životopisech – je to o tvém životě. To, na čem záleží, je anarchie, ať už se projeví kdekoliv, ne salónní anarchismus, znalecký rozbor svobody! Existují samozvaní anarchisté, kteří v životě nezažili jediný den anarchie – měli bychom rozpoznat jak moc se jim dá toto věřit!

Takže jak bude ta anarchistická utopie fungovat? To je otázka, k hádkám o níž se už nikdy zlákat nenecháme, falešná stopa, pokud je to vůbec stopa! Tohle není nereálný přelud, ani žádný program či myšlenka, které se má posluhovat; je to jednoduše způsob jednání, přístupu k ostatním, řešení problémů teď a tady – s řešením problémů nikdy neskoncujeme jednou provždy! Být anarchistou neznamená věřit, že anarchie, natožpak anarchismus, všechno napraví – znamená to jen si přiznat, že je na nás věci vyřešit, že nic a nikdo jiný to za nás udělat nemůže: přiznat si, že – ať už se nám to líbí nebo ne – naše životy jsou v našich rukou – navzájem.

Vyžaduje si denní tisk kvůli výsledkům průzkumů veřejného mínění. Nahlížením na své poddané přes tento filtr vidí jen to, co hledá, ne kdo stojí za tím. Tisíce neviditelných bombardérů, desítky tisíc vojáků, stovky tisíc tun bomb a kulek chrání císaře před jeho říší. Doufejme, že to bude málo.

Tak tohle má být demokracie?

My, anarchisté, využíváme demokracii – ale nenecháme demokracii využívat nás. Pro nás jsou na prvním a posledním místě vždy potřeby a pocity zúčastněných jedinců – jakýkoliv systém, který by je chtěl oslovit, je při nejlepším prozatímní. Nesnažíme se sami sebe vecpat do těsných hranic jakýchkoli zavedených postupů – používáme postupy jen do té míry, kdy slouží lidským potřebám, a za touto mezí je zavrhujeme. Vážně, co by mělo být na prvním místě – naše systémy, nebo my?

Spolupracujeme a koexistujeme s ostatními, včetně jiných životních forem, kdykoli je to možné. Ale neceníme si konsens, natožpak právní řád, nad svoje vlastní hodnoty a sny – když se nemůžeme dohodnout, jdeme raději svými vlastními cestami, než abychom se navzájem omezovali. V krajních případech, kdy ostatní odmítnou uznat naše potřeby, nebo pokračují v nestoudném, škodlivém konání, zasahujeme jakýmikoli potřebnými prostředky – nikoliv ve jménu Spravedlnosti či pomsty, ale jednoduše proto, abychom bránili své vlastní zájmy.

Zákony pro nás nejsou víc, než pouhé stíny zvyklostí našich předchůdců, léty prodloužené, aby se zdály být moudřejší než náš vlastní úsudek. Přežívají jako zombie, vnucují nám nepřirozené podmínky které neumožňují spravedlnost, jenom si s ní tak pohrávají – zatímco nás od ní současně odrazují, omezujíce ji na něco, co bez tajemných formalit a soudcovských paruk nesmíme sami uskutečnit. Tyto zákony, časem znásobené a zakrnělé, jsou nám dnes natolik cizí a tajemné, že kněžská třída právníků žije na účet nás ostatních, stejně jako astrologové vykládají hvězdy jimž naši dobromyslní praotci přiřkli ošidné dráhy našich osudů. Člověk, který trvá na tom, že spravedlnosti lze dosáhnout jedině cestou právního řádu je stejný jako ten, kdo se octl na svědecké lavici před tribunálem pro válečné zločiny a přísahá, že jen plnil rozkazy. Není žádná Spravedlnost – jsme jen my.

„Snad každý miluje demokracii a nesnáší vládu. Anarchie – to je jen demokracie bez vlády!“

Anarchistická ekonomika

Anarchistická ekonomika je zásadně odlišná od ostatních ekonomik. Anarchisté nejenže provádějí jinak své transakce, ale obchodují se zcela odlišnou měnou – takovou, jaká není směnitelná za žádný typ kapitálu se kterým kapitalisté soutěží a komunisté plánují pětiletky. Kapitalisté, socialisté, komunisté, všichni směňují výrobky; anarchisté si vyměňují pomoc, inspiraci, oddanost. Kapitalistická, socialistická i komunistická ekonomika dělá z lidské spolupráce zboží: ochrana, zdravotní péče, vzdělání, dokonce i sexuální vztahy se stávají službami které lze koupit či prodat. Anarchistická ekonomika, jež se soustřeďuje především na potřeby a touhy zúčastněných jedinců, mění výrobky zpět ve společenské vztahy: společný zážitek ze zahradničení, prohrabávání odpadků nebo hraní hudby, vzrušení a svatouškovské opojení z kradení v supermarketu nebo squatování prázdného domu. Typickou ekonomickou interakcí v kapitalistických vztazích je prodej; v anarchistické ekonomice je to dar.

Anarchistická ekonomika závisí na společenském kapitálu, který je protikladem soukromého vlastnictví. Soukromý kapitál mizí tím, že je využit, jako v případě peněz vydaných nádeníky na jídlo – nebo, je-li použit s hrabivou vypočítavostí, slouží k hromadění soukromého kapitálu na úkor ostatních, jako je tomu v případě společnosti, která tyto nádeníky vysává. Oproti tomu, společenský kapitál je dostupný v hojnosti – ve skutečnosti je to právě takovýto kapitál, který, někým využit, se stává dosažitelnějším těmto i jiným: čím více jídla společná zahrada vypěstuje, tím více lidí v ní bude spolupracovat; čím lépe je obsazená budova opravená pro společné užívání a chráněná před policií, tím více lidí se bude na jejím chodu podílet. V přátelstvích, stejně jako v milování, jako ve večeřích, kde každý dá co má, stejně jako v tanci platí, že čím víc kdo dá, tím víc každý dostane.

Dnes se většina z nás účastní obou typů ekonomiky zároveň. Soukromé vlastnictví je zdánlivě stále sdíleno, alespoň v omezených souvislostech: mladík poskytne svůj kopačák do sousedského fotbalového utkání, rocková kapela se složí na dodávku. Dokonce i dům patřící rodině ze střední vrstvy, ačkoliv to je většinou bez omezení, stále hostí návštěvy příbuzných, schůzky rodičovských sdružení, večírky. Podobné příklady jako tyto jsou připomínkou toho, o kolik může být sdílení radostnější než obchod. Anarchisté chovají obraz světa vhodného pro sdílení bez hranic.

„Noční můrou lumpa je společnost bez peněz: v takové společnosti by se mu totiž dostalo jen takové úcty, jakou si opravdu zaslouží.“ – Ben Franklin

Kdo bude ale vynášet odpadky?

Bylo to v Barceloně, pár let po skončení občanské války, kdy vzpomínka na syndikáty stále ještě žila pod železnou pěstí fašistického režimu. Jednoho obzvláště slunečného letního dne jel autobus městské linky číslo 68 po své obvyklé trase, když tu řidič náhle sešlápl uprostřed křižovatky brzdy. „Seru na to,“ zaklel v naštvané katalánštině, otevřel dveře autobusu a vystoupil ven do žhavého slunce.

Cestující nejprve v šoku zírali, a pak začali zoufale protestovat. Jeden z nich vstal a začal troubit na klakson. Po několika nesmělých pípnutích se do něj opřel celou svou silou až zněl jako poplašná siréna; ale otrávený, nyní již bývalý řidič lhostejně pokračoval ulicí dál svou cestou.

Celou minutu seděli ohromení pasažéři v naprostém tichu. Páreček vstal a vystoupil z vozu. Ale pak ze zadního sedadla vyskočila žena vzhledu obrovské dělové koule a dopředu se prohnal duch nezdolné rozvážnosti. Beze slova se posadila na řidičovo místo a nakopla  motor. Autobus pokračoval po své trase, stavěl na svých obvyklých zastávkách, dokud žena nedojela na tu svou a nevystoupila. Další cestující se posadil na chvíli za volant, zastavil na každé zastávce, a po něm další a další, a takto autobus číslo 68 pokračoval, až na konečnou.

Anarchismus je revoluční myšlenka založená na tom, že nikdo krom tebe není povolanější rozhodovat o tom, jak bude tvůj život vypadat.

Znamená to vymyslet, jak spolupracovat tak, abychom uspokojili své potřeby, pracovat raději spolu, než „pro“ nebo proti druhému; a když toto není možné, znamená to dát přednost boji před pokorou a nadvládou.

Znamená to necenit si žádný systém nebo ideologii nad lidi, kterým má sloužit, necenit si nic teoretického nad skutečné věci tohoto světa. Znamená to zůstat věrný skutečným lidským bytostem (a zvířatům a ekosystémům), bojovat za sebe samé bok po boku, nikoliv ze „zodpovědnosti“, ani pro nějakou „naši věc“ nebo jiné neurčité pojmy. Znamená to odmítnout, že by existoval jakýkoliv univerzální standard pro pravdu, krásu, nebo morálku, a zpochybňovat kdykoliv a kdekoliv tvrzení, že život je v podstatě jednorozměrný.

Znamená to netlačit své touhy a životní zkušenosti do hierarchického řádu, ale připustit si a přijmout je všechny, přijmout sebe samého. Znamená to nesnažit se přinutit sebe sama k dodržování jakýchkoli vnějších pravidel, nesnažit se omezovat své pocity na účelné, praktické, nebo „politické“, nepotlačovat své pudy a vášně: protože není klece dostatečně veliké, aby pojala lidskou duši v celé její šíři, délce i hloubce. Znamená to hledat takovou cestu životem, která dává volný průchod všem tvým protichůdným sklonům v procesu jejich souvislého zpochybňování a přetváření.

Znamená to neprivilegovat jediný moment života nad jiný – nefňukat po starých dobrých časech, ani nečekat na zítřek (ani, vlastně, na „onu“ Revoluci!), na to kdy už konečně začne ten skutečný život, ale chápat se ho a vytvářet ho každým okamžikem. Jasně, znamená to střežit vzpomínky a myslet dopředu – taky to ale znamená mít stále na paměti, že čas nezadržitelně běží a radost, vzdor a život se dějí tady a TEĎ! TEĎ! TEĎ!

Znamená to odmítnout vložit zodpovědnost za vlastní život do rukou kohokoliv jiného, ať už by to byli rodiče, milenci, zaměstnavatelé nebo společnost jako taková. Znamená to vzít břemeno hledání smyslu a radosti ve svém životě na svá vlastní bedra.

A především! Znamená to nepřijímat tento, ani jakýkoliv jiný pamflet nebo definici takovou jaká je, ale tvořit a přetvářet si ji podle sebe!

Komunální požitkářství

Co je dobré pro jiné, je dobré pro nás, jelikož naše vztahy s nimi vytvářejí svět, ve kterém žijeme; ale sloužit jejim potřebám na náš vlastní účet by je ošidilo o náš potenciál jakožto svobodných a šťastných druhů, což je dost možná ten nejlepší dar, jaký vůbec můžeme nabídnout. Naše představa zdravých vztahů spočívá v domněnce, že já versus ostatní, sobeckost versus nezištnost, je falešná dichotomie, jako ostatně všechny dichotomie. Ti, kteří hlásají sebeobětování se pro větší dobro vycházejí ze stejného konkurenčního pojetí jedinec-versus-společnost, jako ti, kteří usilují o individualistickou nezávislost; pro nás jsou jednotlivci, stejně tak jako společenstva, nitěmi ve velké síti života, neoddělitelnými jedna od druhé, vzájemně se shodujícími. Ona svoboda a sebeurčení, které tolik milujeme, jsou uskutečnitelné jedině v souvislostech námi společně vytvářené kultury; a přesto abychom mohli tomuto tvoření přispět, musíme jednotlivě vytvářet sami sebe.

Takže: pokud můžete zachránit sebe, můžete zachránit svět – ale nejprve musíte zachránit svět, abyste mohli zachránit sebe.

„Západní lidé plní spíže jídlem, a nazývají se soběstačnými.“ – Gándhí

Až později jsem si uvědomil, že ta bezstarostná náruživost našeho přátelství byla kouzelným zaříkadlem pro další taková přátelství na světě, že každý námi společně uskutečněný sen byl semínkem přátelství pro celý svět – a také semínkem uskutečněných snů.

Sebeobětování usnadňuje obětování ostatních bez zardění.

Poezii tvoří všichni, ne jeden! ...ale pořád je na nás psát básně.

Společenství přátel a milenců

Když anarchisté navrhují, že přátelství, nebo alespoň rodina, by mohla být vzorem pro všechny vztahy, není divu, že si nadevše ceníme ony vlastnosti, které dobré přátelství umožňují: spolehlivost, velkorysost, laskavost. Většině z nás od malinka cpali do hlav principy hierarchie a sváru, díky čemuž není nijak lehké chovat se způsobem, který nemrzačí, ale osvobozuje – a přesto se to stále daří! Každý z nás se snaží dávat aniž by na oplátku něco požadoval, snaží se být osobností, za kterou se nikdo nemusí stydět. Bylo řečeno, že jsme proti manželství, ale opak je pravdě blíž: ano, zdůrazňujeme, že nikdo není majetkem druhého, nýbrž mnohem více, takže každý na této planetě je prakticky sezdán – a trváme na tom, že každý podle toho jedná.

Tímto však rozhodně nechceme říct, že bychom snad vojákům šli vstříc s květinami, když by si přišli pro naše děti – ani že bychom korporacím nabízeli své děti, když by si přišli pro naše květiny. Jsou situace, kdy láska může promluvit jedině hlavní pušky.

Sebeurčení začíná u jedince

Nenechat se donutit cizím očekáváním, doktrínami nebo nutností k protlačování jediné části své osobnosti a zavrhování ostatních. Nestranit si, ani si na sebe nezasednout, nehrát si neustále na soudce i kata svých vlastních soudních procesů. Neskrývat naprostou neznalost nečinností, ale učit se z chyb a takto moudřet. Nevybrat si jedinou životní cestu a nenásledovat ji na úkor všech ostatních, ale hodit falešnou soudržnost a zásadovost za hlavu – vyjádřit se kdykoliv máte touhu a nutkání, a cenit si toho, co vzkvétá i ve vřavě a zmatku. Konat takto s vědomím, že jste součástí společenství, které vás bezvýhradně miluje – a sami přitom milovat ostatní v celé jejich kráse i hnusu, jakožto zrcadlo vašich vlastních skutků.

Oprostit se od malicherných třenic kolem hierarchie a mocenských struktur uvnitř sebe stejně, jako ve svém okolí – toto je anarchistický sen osobnosti.

„Mám dost odvahy vám přiznat, že v tuto chvíli nemohu ukázat prstem na to, jaká je přesně má filozofie, ale jsem velmi pružný.“ – Malcom X, krátce před svou smrtí

Přímá akce přináší své plody

Společenství, ve kterém lidé řídí své vlastní činnosti a dávají si pozor jeden na druhého, nepotřebuje věznice, ani novou továrnu, která by „vytvořila pracovní místa“. Společenství lidí, kteří užívají své vlastní informační prostředky, nebude nikdy vydáno napospas jakékoliv mediální společnosti a její verzi „pravdy“. Společenství lidí tvořících vlastní hudbu a umění a pořádajících vlastní společenské události by se nikdy nespokojilo s ochromujícím divadýlkem MTV, nemluvě pak o internetových seznamovacích agenturách a pornografii. Společenství lidí, kteří navzájem znají svou minulost a chápou potřeby druhých se může přes spory přenést, aniž by si vyžadovalo zásah uniformovaných cizáků se zbraněmi. Do jaké míry jsme schopni takováto společenstva vytvářet, do takové míry máme možnost vyřešit problémy, kterým dnes čelíme, to za nás žádný zákon ani charita neudělají.

Instituce jsou vždy jen takové, jací jsou lidé, kteří v nich pracují – a to, popravdě řečeno, většinou není žádná sláva. Řešení „seshora“ se znova a znova ukazují jako neúčinná: zdravotnická byrokracie, neúčinnost sociálního zabezpečení, lži politiků. Jestliže nevěříte lidem, pak nemůžete důvěřovat policii.

Čistota je opakem poctivosti – nejkrutější věc, jakou někomu můžete provést je, donutit ho stydět se za svou komplikovanost. Naše životy se neřídí žádnou etikou. Jakýkoliv vyvozený závěr by byl chybný; části, přiložené k sobě, jsou nepřeložitelné, nesrovnavatelné. Pokud chceme skutečně odsuzovat, tak odsuzujme jedině odsudky.

Jestliže na něco sázíme, pak na to, že pro lidi je důležitější cítit, že jejich životy mají cenu, než vyhovět cizím očekáváním. Jestliže se někdy chovají opačně, je to možná tím, že už je to tak dávno co měli pocit možnosti volby.

Nyní, konečně, jsem císařem své vlastní duše: a mým prvním rozhodnutím je abdikace!

Všichni bohy, všichni pány

Anarchismus je aristokratický – anarchisté jen trvají na tom, že součástí elity by měl být každý, že boj „obyčejného muže“ se může stát bojem neobyčejných žen a mužů, které plodí.

Neděláme si iluze, že by k anarchii vedly jakékoliv zkratky. Nesnažíme se vést „lid“, nýbrž ustavit národ panovníků; nesnažíme se být nějakým teoretickým předvojem, naopak chceme povzbudit píšící čtenářstvo; nechceme být umělci nové avantgardy, ale dát prostor účinkujícímu publiku –ani se tak nesnažíme moc zničit, jako spíš dát ji v hojnosti zdarma k dispozici: chceme být pány bez otroků.

Je nám jasné, že šarvátky o moc a neustále změny budou vždy součástí lidského života; mnozí z nás máme svou „tyranskou múzu“, jíž  se (ač ochotně) podřizujeme tak, že si ponecháváme dokonce i právo poroučet či sloužit, kdykoliv nám k tomu dá svolení. Ale jak se říká, jedinými svobodnými lidskými bytostmi jsou chuďas a král – přičemž král je z těchto dvou svobodný méně, protože je stále zatížen a omezen svým královstvím, zatímco když má tulačka šťastný den, může cítit, že celý vesmír je tu jen a jen pro její svobodu a potěšení – proto se raději  nesnižujeme k soupeření o takové pošetilosti, jako je vlastnictví nebo autorita. A – je-li boj nevyhnutelný, pořád se raději vydáme napospas násilí a hlouposti druhých jedinců, než násilí a hlouposti lidskosti, tak jak je oklešťována a organizována Státem.

Nejsme rovnostáři v tom starém slova smyslu: nejde nám o to stáhnout bohaté a mocné dolů na „naši úroveň“ – spíš je litujeme, že nejsou dostatečně ctižádostiví ve svých touhách, a doufáme, že se svého postavení zřeknou a připojí se k našemu boji za to umožnit každému dosáhnout významu (takovým způsobem, abychom jim nemuseli strkat hlavy pod gilotinu). Nejsme proti slávě, vyhrazené popovým idolům a filmovým hvězdám, jako takové – jenom nás mrzí, jak je jí mrháno na odosobněné cíle, když přitom právoplatně náleží okamžikům našich vlastních hrdinských životů. Nevadí nám pocty a oběti, jichž se dostává monoteistickému Bohu; jen nám prostě přijde rozumnější poskytovat toto navzájem jeden druhému. Nejsme ani tak proti majetku, jako proti onomu malichernému hašteření se kolem něj: poněvadž máme za to, že abychom mohli vládnout světu, musíme jej sdílet všichni – a nikoliv se v něm neuměle hrabat a nakonec jej zdemolovat. Opravdový král chuďas se pyšně prochází lesy svého panství, s úctou sleduje vzájemnou provázanost ekosystémů a ví, že jediné přijatelné počínání monarchy takovéto říše divů je politika úcty a nezasahování (krom případného zastavování těžařských společností). Nečekáme na žádnou slavnou „Revoluci“, co nám přizná práva, jež si zasloužíme; ježto jsme sami sobě nejvyššími autoritami, které uznáváme, udělíme si tato práva sami teď hned a tudíž budeme provádět revoluci nepřetržitě jakožto způsob jejich uplatnění a ubránění.

Nespokojíme se s ničím menším, než s naprostou světovou nadvládou, pro každého a pro všechny.

Srdce boháče je ghettem. Srdce anarchisty je královstvím.

...a každý bůh ateistou

Anarchisté nejenže odmítají autoritu Boha, policejního prezidenta Vesmíru, ale také si udržují zdravou nedůvěru k jeho nástupcům: Přírodě, Historii, Vědě, Morálce. Nepovažujeme žádnou bytost za hodnou naší slepé důvěry, protože i když zrovna ctíme cizí poznatek nebo úsudek nad svůj vlastní, stále jsme ještě zodpovědní za svoji volbu zda jim věřit či nikoliv. Tudíž nepřijímáme žádné tvrzení ani domněnku za nespornou, a raději se vyžíváme ve volném proplouvání mezi paradigmaty, než v bezpředmětném handrkování o to, které z nich je onou jedinou Pravdou. Obzvlášť se máme na pozoru před experty, kteří si hrají na prostředníky mezi námi a božstvem či vědními kruhy, a raději dáváme přednost tomu, jak učení se o světě, tak navazování styku s božstvy, provádět sami. Právnímu systému ani soudům nepřikládáme žádnou větší váhu: chceme být praktičtí, chceme řešit problémy, nepřistupovat k lidským vztahům a nezacházet s nimi jako by to byly jen další ekonomické operace vyčíslitelné v penězích. Myšlenku osobní odpovědnosti uplatňujeme pouze do té míry, do jaké je prospěšná pro funkčnost našich vztahů; v ostatních případech je pro nás takřka nepodstatné, zda je něčí duše zatracená či spasená, zda je něčí skutek morální či naopak, nebo zda je za nějakou špatnost zodpovědná celá společnost či některý jedinec.

Nelze o nás říci, že bychom neměli nic za svaté! Právě naopak – nám je svaté všechno! Zavrhovat hierarchii znamená uctívat jedinečnou, nesrovnatelnou krásu každé bytosti, každého zrnka vesmíru, každého okamžiku. Jedině ocenění a odsouzení se nám z duše příčí.

„Když jsem hodná, jsem moc, moc dobrá, ale když zlobím, jsem lepší.“ – B. Bardot

„Anarchista jest tvorem velmi divokým. Jest nejbližším příbuzným gorily. Zabíjí presidenty, prince, ministry, jakožto i sabotuje jejich setkání a letní dovolené. Na hlavě nosí dlouhé, rozcuchané vlasy, jež mu splývají přes celou tvář. Namísto nehtů má dlouhé, ostré drápy. Oděv anarchistův ukrývá množství kapes, v nichž nosí kameny, nože, pistole a doutnáky. Jest zvěří noční. Po setmění shromažďuje se ve smečkách, velkých i malých, a snuje přepadení, vraždy, epidemie. Losují se skupinky, jež vyberou, kdo musí plán provésti.

Anarchista nesnáší vodu. Nikdy se nemyje ani nepřevléká. Trpí neukojitelnou žízní a pije toliko slanou vodu. Domovina anarchisty jest v Evropě, obzvláště v Itálii. Několiko z nich bylo vyvezeno do Severní Ameriky, kde jsou obáváni a nenáviděni všemi slušnými lidmi a loveni kdekoliv se ukáží.

Tatínek nemá anarchisty ani trochu rád. Říká, že se mu o nich zdají noční můry. Vydal příkaz, aby byli polapeni a do jednoho zavřeni do klecí. A jestliže to bude v jeho silách, nedopustí, aby se do této země dostal jediný další. A když se některý přece jenom vkrade, nechá jej zastřelit podobně jako se střílí vzteklí psi, Mexikánci, pumy a podobná zvěř. Denně cvičím s puškou, abych až vyrostu, mohl ty divoké šelmy střílet.“

– Slohová práce ze školky Bílého domu, 1904

Do nebe volající zobecňování

Rozdělili nás a teď panují. Všichni jsme vyrostli odděleni hranicemi genderu (tj. stručně řečeno souhrn kulturou a výchovou podmíněných vlastností a způsobů chování spojovaných s tím či oním tělesným pohlavím) a sexuální orientace, tělesných rozdílů a národnostní příslušnosti, třídy a rasy, koupili si nás různými výhodami, zpražili nás psychologickou válkou, abychom plněním svého údělu udržovali hierarchii v chodu. Nadvláda bílých, patriarchát a heterosexismus jsou nosnými pilíři této civilizace. My, anarchisté, proti těmto strukturám útlaku bojujeme ať už je objevíme ve společnosti nebo uvnitř sebe samých; usilujeme ale o víc, než jen o osvobození lidských bytostí beze všech rozdílů - chceme osvobození všech lidských bytostí od rozdílů.

Podle nás žádné všeobecno neexistuje. Pocity skupinové sounáležitosti jsou jen sebe sama při životě udržujícími smyšlenkami, jež začínají falešnými důkazy a končí vnucováním uniformity. Jsou například jen dva gendery, stejně jako je „jen“ dvanáct tónů v každé oktávě: když se podíváte na piáno, zdá se to být pravdou, ale zkuste otevřít pusu a zazpívat! Ačkoliv těm, kteří vyrostli v prostředí, kde si ženy holí nohy i podpaží, by se „ženskost“ mohla zdát být přírodou stanovená, je to jen zobecnění předávané z jedné takovýmto chováním sjednocené generace na druhou a posilované každým dalším užitím. Ale – protože neexistuje žádná „čistá“ ženskost, žádná podstata pro kterou by zobecnění platilo, krom toho, co je u všech jednotlivých případů chápáno za společné, a tak je každá generace nikoliv „originálem“, ale „kopií“ – celý takový vzorec chování riskuje s každou novou generací, která jej může změnit... nebo zavrhnout.

Při nejlepším, taková zobecnění jakými jsou třída a gender, mohou být použita tak, aby zničila sebe sama – odhalila a konfrontovala vzorce útlaku jež probíhají jednotlivými životy, našla společný zájem v boji s přehlížením některých zkušeností a zážitků. Chceme překonat tyto a všechny kategorie a rozpory, ale to je možné teprve až když je začneme pojmenovávat. V mužských skupinkách si lidské bytosti sestrojené jako muži mohou vyměňovat dovednosti v předrátování jejich naprogramování; v čistě ženských prostorách se mohou ty, sestrojené jako ženy, zabírat podobnou věcí bez přítomnosti zasahujících mužů. Samozřejmě že hájíme právo jedince na volbu s čím chce být ztotožňován, pokud po tom touží (ačkoliv toto na některé z nás působí obdobným dojmem jako vybírání si svého pána) – a žádná představa neomezeného života nemůže omluvit předstírání toho, že svět už je celý zbaven mocenské nerovnováhy. Ale konec konců je  to revoluce, oč nám jde, nikoliv reforma: nežadoníme o větší práva pro zvláštní zájmové skupiny, ani o větší svobodu hnutí uvnitř zavedených mezí – bereme a vytváříme si právo tvořit a přetvářet sebe samé v jakýkoliv okamžik, a za chodu obracíme systém  nejednoty v ruiny!

Jsme feministy, kteří chtějí zrušit gender, odboráři, kteří chtějí zrušit práci, umělci bojujícími za zničení a přesáhnutí umění. Naše třídní válka je válkou proti třídě, proti třídám a roztřídění. Když říkáme, že jsme proti zastupování, nemáme tím na mysli jen zastupitelskou „demokracii“; myslíme tím i to, že každý z nás je nesnížitelným jedincem, že nikdo nemůže mluvit za jiného. Ani politici, ani abstraktní myšlenky, delegáti ani demografické tabulky nás nemohou zastupovat!

Anarchisté dělají revoluce, ne války

Pozor na boj. Nemálo radikálů se zapojuje do politiky z toho důvodu, že vědí všechno o odporu a málo o čemkoliv dalším. Jakékoliv setkání otočí ve střet mezi silami dobra a zla, zaujmou svůj postoj a nakreslí čáru, dokud nestojí sami proti zbytku světa. Pro profesionální rádoby-agitátory, může být toto skvělý způsob jak si zajistit kariéru – ale nedosáhnou ničeho víc, než znervóznění lidí tím nejstrožejším pojetím světa. Většina pak jen přestane věnovat pozornost úplně – kdo by dnes neměl dost nevraživosti a nepřívětivosti kolem sebe?

Vždy budou války které čekají na boj – proti, proti, proti nim. Boj proti těmto válkám udržuje při životě onu dualitu, z níž se rodí. Anarchisté činí z válek přežitek tím, že přesahují protiklady. To je revoluce.

Nepřidávej se k již probíhajícímu sporu za jeho podmínek, nestaň se figurkou na jeho šachovnici: určuj a měň jeho podmínky – třeba z „demokracie versus terorismus“ na „svoboda versus moc“! Najdi cestu, jak donutit tvrzení podkopávat sebe sama, jak spojit lidi způsoby, které považovali za nemožné, jak zvrátit celé paradigma boje.

Nikoliv zavrhovat, ale navrhovat

Takže pokud chceš vyvolat revoltu, nekresli žádnou čáru mezi sebou a zbytkem světa a nevyhrožuj každému, kdo stojí za ní. Nepropaguj žádný univerzální program, nerekrutuj novou krev, a proboha hlavně „nevzdělávej masy“! Zapomeň na přesvědčování lidí o svém názoru – povzbuzuj je k tomu, aby si vytvořili svůj vlastní. Každý člověk s vlastním názorem je stokrát anarchističtější, než kdokoliv, kdo pochopil Myšlenku Anarchismu. Jakákoliv ústřední organizace nebo revolucionářská kapacita může nanejvýš udusit sebeurčení tím, že je nařídí (či sama zařídí a nakonec sobě podřídí). Samostatně se chovající jednotlivci mohou na druhou stranu inspirovat druhé a vzájemně v sobě posilovat svou svobodu a odpor: nezávislosti, stejně jako všech dobrých věcí, je hojně. Pochopitelně ale nemusí – nemůže – být střídmě rozdělována žádným ústředním výborem voličům čekajícím o hladu!

A když jsme u té propagandy, nesnaž se říkat „jedinou a svatou“ Pravdu. Šťourej se v té Pravdě podkopávej ji, tvoř prostor, ve kterém se mohou rodit i nové pravdy. Přinášej otázky, ne odpovědi – ale měj přitom na paměti, že ne každá otázka končí otazníkem. Pro revolucionáře, základ tvrzení spočívá v jeho účincích a ne vtom, zda je „objektivně“ pravdivé – tento přístup je odlišuje od filozofů a jiných povalečů.

Dějiny vypráví o mocném panovníku Dareiovi, který vedl svá vojska do stepí se záměrem podrobit si Skýty a připojit jejich území ke své říši. Skýtové byli kočovný národ, a jakmile se dozvěděli, že Dareiovi vojáci se je chystají napadnout, sbalili se a začali pomalu ustupovat. Pohybovali se takovou rychlostí, že ač je Dariova armáda mohla kdykoliv rozpoznat v dálce, nikdy se jim nedokázala přiblížit. Zprvu Skýtové útočníkům unikali dny – pak týdny, měsíce, veškeré zdroje jídla  za sebou ničili a všechny studny otrávili; vodili vetřelecké šiky v kruhu, až do krajů svých sousedů, kteří je napadli, přes nekonečné pouště, kde vychrtlí supi olizovali ohlodané kosti. Hrdí válečníci, zvyklí na dramatické srážky a okamžité předvádění své síly, byli zoufalí. Dareios vyslal se vzkazem svého nejrychlejšího posla, který však byl stěží schopen doručit jej tomu nejpomalejšímu skýtskému loudovi: „Jako váš panovník,“ stálo v něm, „vám přikazuji obrátit se a bojovat!“

„Jsi-li naším panovníkem,“ zněla bezstarostná odpověď vyškrabaná do skály k níž na druhý den dorazili, „pak breč.“

O mnoho dnů později, když už přestali doufat, si průzkumníci všimli skýtských jezdců jak se řítí kupředu po pláni. Rozčileně mávali meči a nadšeně vřískali. Zastiženi sice nepřipravení, zato s velkou úlevou z konečné vidiny bitvy, pozvedli válečníci své zbraně – jen aby zmatení zjistili, že oni Skýtové se nehnali k nim, ale poněkud bokem. Na druhý pohled si uvědomili, že vojáci jen pronásledovali zajíce. Po této potupě už vojáci pohrozili vzpourou a Dareios byl přinucen se otočit zpět a opustit Skýtii poražen. Takto se Skýtové zapsali do dějin jako nejnepřemožitelnější z kmenů tím, že odmítli jít do bitvy.

Anarchismus je paradox

...ale je to druh paradoxu, který si my anarchisté vychutnáváme. Přesvědčovat lidi aby mysleli sami za sebe, chopit se moci abychom ji mohli zrušit, válčit proti válce, to vše jsou protiklady – ale pustit se do zřejmého pokrytectví je výborná taktika, pokud chcete, aby vás rebelanti zavrhli spolu se všemi dalšími autoritami! Mávat černou vlajkou na výraz odporu proti vlajkám zní absurdně – ale, žít ve stínu tolika vlajek, že nemít vlajku je vykládáno jako tichý souhlas může znít ještě absurdněji. Ostatně,  černá vlajka je pořád lepší než bílá!

„Naneštěstí, si nemyslím že máme šanci vyhrát bez černorudých vlajek. Ale okamžitě po tom musí být zničeny.“ – Jean Genet, Paříž, 1968

Rozjeď to!

No tak – rozjeď to! Neztrácej čas na nekonečných schůzích o tom, na kdy by bylo nejlepší domluvit další schůzi, na které byste mohli prodiskutovat jak vést schůzi příští. Jestli tvoji masochističtí soudruzi cítí nepřekonatelné nutkání trávit týdny, měsíce, roky žvaněním, vypracováváním znění programu kterému se mohou všichni upsat, a pak další roky řešením vnitřních neshod a rozkolů, klidně je nech, ale neciť povinnost se k nim přidat jen abys dokázal, jak moc jsi oddaný Revoluci. Neciť povinnost přidat se k čemukoliv – tohle je tvoje revoluce!

Rozjeď to! Nedožaduj se změny – uskutečni ji sama svými činy! Všechno, čeho můžeš dosáhnout je to, co děláš se svými přáteli a to je dost: tohle je způsob, jak si udržet důstojnost v šíleném světě, jak sama psát svůj životní příběh, a tímto zároveň ostatním ukázat, že ani oni nejsou bezmocní. Řízení se vlastními touhami tě k nim zároveň přibližuje – v opačném případě budeš muset stejnou energii vynaložit na jejich zapuzení. Skákej po ulici když jsi šťastný, podpal dům, pokud tě rozvztekluje. Láska rozkvétá na bitevním poli – je jednodušší se jí vydat když jsi připravený se za ni postavit. Když prožíváš svá vlastní nejtajnější přání, zjistíš, že tím zároveň vyjadřuješ i ta cizí. Najdi si činnost, která tě zajímá, která ti přináší okamžiky v nichž cítíš, že opravdu žiješ. A neboj se, že bys byla nerealistická – je to právě ono neuskutečnitelné, co je třeba uskutečnit. Nemůžeš začít tvořit, dokud neumíš snít.

Rozjeď to! Anarchisté nevydávají pokyny – my dáváme svobodu. Pomož ostatním aby si sami vydali povolení k životu, vytvářením precedentů – a nabídni oporu, poděl se o zkušenosti, vytvářej příležitosti, aby i civilisté okolo mohli vyjádřit své extrémní touhy v akci. Budeš se možná divit, kdo se sviním v ulicích postaví, když se naskytne ta možnost!

Nevzdychej při podepisování další petice, pózování před kamerou, čekání na vhodnou příležitost. Podílej se na průvodech městem a pouličních slavnostech, vloupávej se do opuštěných domů a spouštěj z jejich oken velké transparenty, rozmlouvej s cizinci, zpochybňuj v posteli cokoliv co sis o sobě  myslel že víš, uchovej ve vzduchu trvalý pocit, že se něco děje. Žij jakoby budoucnost závisela na každém tvém skutku, a ona bude. Nečekej sám na sebe, až se ukážeš – už jsi se ukázal. Uděl si povolení k životu a rozsekej ty okovy na padrť: Rozjeď to!

Text pokračuje zde. Toto je pouze první část překladu...

zobrazeno 9926x | poslední úprava 28.12.2008