Boj proti útlaku

Zeptej se městského vrabce, co je to znečištěný vzduch. Odpovědi se ti nedostane. A i kdyby ptáci mohli mluvit, neměli by vysvětlení pro všechny ty znečišťující látky v ozvduší, kterými musí denně prolétávat a přitom je vdechovat. Znečištěné ovzduší tu prostě je. A ptáci to berou jako hotovou věc.

Jak se bránit útlaku

Zeptej se městského vrabce, co je to znečištěný vzduch. Odpovědi se ti nedostane. A i kdyby ptáci mohli mluvit, neměli by vysvětlení pro všechny ty znečišťující látky v ozvduší, kterými musí denně prolétávat a přitom je vdechovat. Znečištěné ovzduší tu prostě je. A ptáci to berou jako hotovou věc.

Prvním krokem v boji proti útlaku je schopnost jej vůbec rozpoznat. Spousta lidí si myslí, že je například rasismus věcí minulosti a že je zahnaný pryč projektama neziskovek a démonizováním druhé světové války. Radikálové a aktivistky většinou mají lepší povědomí o tom, jak je ve skutečnosti rasismus stále rozšířený a někdo z nich je dokonce schopný analyzovat celou věc v širších souvislostech a uvědomit si, že je to jen jedna z mnoha tváří systematické „bílé“ nadvlády… ale většina se dál než za tenhle krok už pak nedostane. K podkopání útlaku a hlavně k jeho zničení je potřeba udělat o krok víc a přímo ho konfrontovat… a vyhnat ho nejdříve ze sebe a pak z ostatních kolem nás.

Na světě existuje asi tolik druhů útlaku, jako je druhů lidí – útlak namířený proti chudým, malým, vysokým, starým, mladým, svobodným, zadaným, bisexuálním, homosexuálním, inteligentním, negramotným atd. Některé formy útlaku jsou založeny na viditelných věcech jako je pohlaví či barva pleti, ale některé nikoliv. Naštěstí ale existují zároveň nástroje, které nám pomáhají tyto útlaky identifikovat, odporovat jim a v neposlední řadě je přímo ničit.

V rámci tohoto textu se soustředíme na útlak lidí bílé barvy pleti vůči zbytku světa (tedy na takový ten „klasický rasismus) – to proto, abychom mohli snadno předkládat konkrétní příklady, ačkoliv rasismus není nijak zvlášť rozšířenější než například útlak patriarchátu, anebo vlastně jakýkoliv jiný druh útisku. Útisk a privilegia jsou spolu neodloučitelně spjaty mnoha způsoby – rasismus, heterosexismus, útlak na základě třídní příslušnosti, ageismus a další formy útisku se překrývají a prostupují všemy aspekty našich životů. Klasický aktivismus zaměřený jedním směrem si bere do vínku jeden projev těchto útlaků – například boj proti omezením, která na nás valí civilizace, odpor vůči ultačování námezdně pracujících kapitalistickým systémem atd. Takový druh aktivismu těží zejména z komplexního rozluštění a poznání určitého druhu útlaku a také toho jak a na koho působí – a co se týče uvedených příkladů – tak tedy jak státní, kapitalistické a imperialistické síly staví na útlaku a priviliegiích. Ať už je druh útisku, proti kterému si vybereme bojovat, jakýkoliv, vždy je velice důležité znát všechny jeho formy a postavit se jim na všech úrovních.

2. Zlost. mlčení a vina

Boj jak proti institucionálnímu tak i proti osobnímu útlaku může být a velmi často také je emočně náročný. Když se člověk snaží útisk rozpoznat a zároveň proti němu bojovat, je velmi pravděpodobné, že se setká se silnými pocity zlosti, lítosti a zármutku.

Spousty lidí utrpěly hluboké rány, ať už vnitřní či povrchové, během jejich snah namířeným proti útlaku a pro jejich okolí to často taky není jednoduché – slyšet jak tito lidé strádají, jak mizerně se cítí atd. Ačkoliv se nám třeba může kolikrát zdát, že způsoby, kterými lidé bojující proti útlaku vyjadřují svoje pocity, nejsou zrovna šťastné, produktivní, anebo že jsou přímo nepřátelské, i tak bychom je v tom měli spíše podporovat, ačkoliv jejich zkušenost v tomto boji třeba přímo nesdílíme – jak jinak se mají lidi naučit brát si něco od druhých a získat nadhled na vlastním jednáním? Pakliže není snadné slyšet o nasranosti a bolesti tvých blízkých, tak si zkus představit, jak těžké to asi je být v jejich kůži a denně tyto pocity snášet a ještě pak o nich mluvit.

No a stejně tak není snadný boj proti rasismu nebo „bílé nadvládě“ a není pouze o tom odnaučit se říkat jisté věci. Asi úplně nejhorší je, když se pseudo-radikální lidé zaměří pouze na to vyhnout se kontroverzním věcem a nebýt obviněn/a z rasismu a privilegií, čímž celou věc jednak degradují a jednak sobecky zneužívají pouze pro sebe...to celé místo toho, aby se zaměřili na přímý boj proti těmto utlačujícím jevům. Pakliže se skutečně máme zasloužit o nějakou pozitivní změnu v rámci naší společnosti, je určitě lepší k věcem přistupovat a zároveň je i dělat otevřeně – třeba i nešikovně a učit se – ale pořád lepší než být v rohu potichu strachy sami ze sebe a z lidí okolo.

Lidé, kteří se rozhodnout konfrontovat svá vlastní společenská a ekonomická privilegia, se zaručeně setkají s pocitem viny. Ačkoliv velmi nepříjemné, tyto pocity mohou sloužit také jako mocné nástroje. Nicméně taky moc dobře umějí lidi zcela paralyzovat, úplně je zneschopnit. Pocity viny mohou zafungovat jako motivace k tomu chovat se dle svého svědomí, pěstovat si zdravé sebepojetí a odvahu...nicméně stejně tak dobře fungují jako past, jako uzavřený kruh sebeobviňování. Když se privilegovaní lidé v rámci svého přemýšlení a boje proti útlaku zaměří pouze na svůj pocit viny, tak se jejich vlastní zkušenost rázem stane centrálním bodem jejich boje, což je odvrací od lidí, kteří denně čelí útlaku hned z několika stran, protože ta zmíněná privilegia (prachy, sociální postavení a moc atd.) prostě nemají. Ale hlavně je to odvrátí od toho, řešit co a jak změnit a jak efektivně proti útisku bojovat.

Když člověk bojuje s vlastním pocitem viny, tak je povětšinou nejlepší začít analýzou toho, kvůli čemu že se to vlastně cítíme špatně a pak rychle přejít k řešení konkrétních kroků, které by mohly vést ke zlepšení situace – zaměřit se na tohle spíše než na hanbu a sebemrskačství. Ať už se na tomto utlačovatelském systému podílíš jakkoliv, ať už z nynějšího statutu quo těžíš o cokoliv víc než ostatní, i ty si zasloužíš štěstí, i ty jsi unikátní a i ty zároveň strádáš...stejně jako všichni ostatní lidé – o tom nemůže být nikdy pochyb. Důležité je to, co můžeš udělat, aby ses na systému útisku už nepodílel/a a nezískával/a něco na úkor druhých.

3. Pochopit co je to vlastně útlak

Útlak je síť překážek a sil, které nejsou náhodné nebo příležitostné a tím pádem se jim nedá vyhnout. Tyto bariéry a tlaky jsou systematicky nastaveny tak, aby byly k sobě navzájem v úzkém vztahu a v tom důsledku snadněji člověka zachytily a tím znemožnily či velmi omezily jeho pohyb do všech stran. Pociťovat na sobě útisk je velmi podobné pocitu být v kleci – všechny cesty ven ve všech směrech jsou uzavřeny.

Představ si tedy ptačí klec. Když se z velké blízkosti podíváš jen na jeden drát, který ji tvoří, tak zároveň nevidíš ty dráty ostatní. Pořádně by sis ten drát mohl/a prohlédnout nahoru a dolů, ale už by ti uniklo, proč že to ten ptáček nemůže vyletět z klece ven okolo toho drátku kdykoliv se mu jen zlíbí. Jeden drát prostě nemá žádnou vlastnost, která by měla omezovat, uvězňovat a ubližovat našemu ptáčkovi. A pouze až když uděláš krok zpět a uvidíš celou klec, celou tu síť systematicky sestavených drátů, tak pochopíš, že z ní nevede cesta ven. V ten moment je jasné, že je ptáček obklíčený systematicky propojenými překážkami – žádná z nich o samotě by ani v nejmenším našemu opeřenci nebránila ve svobodném pohybu, ale jsou-li navzájem propojeny, jsou rázem stísňující a nepropustné jako betonové zdi Minotaurova bludiště.

Poznat a pochopit útlak může být někdy velmi obtížné: můžeme zkoumat jednotlivé elementy nějaké utiskující struktury s velkým zájmem, opatrností a pedantstvím, aniž bychom viděli tuto strukturu jako celek a tím pádem si uvědomili, že se díváme na celou klec a nejen na její jeden drát.

Pochopíme-li útisk jako strukturu sil a překážek, je poté snadnější rozlišit mezi pojmy útlak a nadvláda. Nadvláda znamená, že jednotlivec nebo skupina ovládá, zastrašuje a něco si vynucuje na jiných. Nadvláda je zhoubná ve všech svých formách, ale ne každá z těchto forem znamená útlak. Nadvládnou je, když nám brání v pohybu jeden konkrétní drát tvořící klec. Například když je jediný běloch ve škole, která je plná černochů, buzerován nebo i fyzicky napadán, tak je to kvůli nadvládě ale ne kvůli útlaku. Někdo by to nazval obráceným či černým rasismem, nicméně takový pojem může být matoucí a velmi nepřesný – může to totiž naznačovat, že ten jediný běloch prožívá něco podobného jako černoši, vyrůstající ve společnosti, která je tvořena z větší části bílou populací – ale tak to není. Útisk nejsou pouze jednotlivé projevy nadvlády, předsudků a neznalosti – je to systematické zvýhodňování jedné skupiny nad druhou. A není možné, aby privilegovaná skupina byla utlačována skupinou, která tyto výhody (privilegia) nemá – proto je pojem „obrácený/černý rasismus“ protimluv a nesmysl.

Někdy jsou holt pojmy jako rasismus či sexismus zavádějící – nedaří se jim totiž dostatečně odkrýt tu skutečnost, že pokaždé mluvíme-li o útisku, jedná se o konflikt mezi privilegovanou skupinou a tou, která je utlačována. A používáme-li tyto termíny, je poměrně snadné přehlédnout, jakou roli v těchto systémech útisku vlastně hrajeme. Například rasismus se jeví jako pouhý problém předsudků a neznalosti, ale tak jednoduché to skutečně není – jedná se totiž o „centralizaci bělošství“ v naší kultuře, nebo možná trefnější bude nazvat to bílou nadřazeností. Moderní novodobá bílá nadřazenost je dlouhotrvající a institucemi udržovaný systém vykořisťování a útlaku barevných lidí, jejich národů a celých kontinentů. Bílí lidé a jejich národy tyranizují ostatní za účelem udržení si svého postavení v rámci svého systému stojícím na bohatství, moci a privilegiích. A používáme-li jazyk, který tyto skutečnosti jasně odhaluje, můžeme pak jasně vidět, na které straně barikády jsou ta zmiňovaná privilegia a o co ve skutečnosti jde.

4. Identita

Co se pozusování věcí a lidí týče, tak kultura Západních zemí stojí na dvojkové či dvojčlenné logice. Odmalička se učíme protiklady jako jsou den a noc, dobro a zlo, dívka a chlapec a každé z těchto slov chápeme zejména v kontextu toho svého protikladu. Dobro znamená naprostou absenci zlých věcí, chlapec zase znamená nic dívčího - kluci se učí být kluky z velké části tím, že je jim vymlouváno jakékoliv chování považované za dívčí atd. A jak rosteme, tak se postupem času učíme všechny ty dualismy, díky kterým pohlížíme na sebe samé: mužství a ženskost, homosexualita a heterosexualita, přistěhovalec a původní obyvatel, děti a dospělí, staří a mladí lidé, barevní a bílí.

Tyto dualismy formují koncepci dnešního světa, který je pře-zjednodušený a vlastně úplně falešný. Nikdo z nás neztělesňuje tyto extrémní hodnoty a normy, které jsou nám vnucovány. Nicméně i tak se snažíme nacpat do těchto pevně daných škatulek, které jsou těmito slovy a jejich dualismy tvořeny. A to jednoduše proto, abysme nacházeli slova, kterými můžeme sami sebe popsat - popsat to, čím jsme a obklopit se v životě slovy, které popisují věci, co „za to“ stojí. No a mezitím si stavíme vlastní identitu, naše sebepojetí - tu definici, která následně tvoří další princip dvojkové (binární; 0-1; černo-bílé) logiky: dichotomii nebo-li dvoudílnost typu „já a ti ostatní“. V rámci přesného a pevného popisu toho, čím jsme, je všechno, co není jako my, odsouzeno do škatulky „ostatní“.

No a přesně tak jako každý a každá z nás má to svoje vlastní já, tak má i naše společnost svoje kulturní já. To kulturní já naší společnosti se snaží představovat většinový společenský názor či postoj, ačkoliv je tento pohled ve skutečnosti pohledem úzké minority, jestli vůbec někoho. Kulturní já je bílé pleti, mužského pohlaví a je silné a schopné, je samozřejmě heterosexuální a vlastně na něj sedí každá vlastnost ze škatulky „normální“...a do naší společnosti je zakódované širokou škálou vizuálních a jazykových podnětů - tváře, které ve většině vidíme v médiích a doslovné významy slov jako je historie (anglicky „history“ – his + story - tedy „jeho příběh“) nebo lidstvo (anglicky „mankind“ – man + kind - tedy „mužský druh“). Kulturní já je možné poznat podle toho, co není přímo vyřčeno, a podle toho, co se předpokládá: filozofie znamená západní filozofie, historie znamená historie Ameriky a Evropy apod. A domněnky typu, že někteří lidé nemají přízvuk, nebo že pouze „barevné“ (=ne-bílé) komunity, jsou etnickými skupinami, tak to jsou obojí důkazy, jak kulturní já pracuje. A to samé platí ohledně zvyku, označovat skupiny lidí s jinou než bílou barvou pleti, skupiny tvořené ženami, či jiné demografické celky, jako „minority“ a to navzdory skutečnosti, že právě tyto skupiny tvoří většinovou část celé společnosti. Tyto poloviny dvojkových (binárních) principů naší společnosti, které jsou výše popsaným způsobem normalizovány, se považují za hotovou věc a standart - a to i třeba u blondýnek z jihoamerických telenovel, které jsou něčím velmi neobvyklým a tedy nenormálním - a jednotlivé aspekty našich identit přesně poznáváme jen tehdy, pakliže se nějakým způsobem odlišují od normálu.

5. Privilegium

Ať už si to přejí nebo ne, lidé z nejvlivnějších společenských skupin disponují  nespravedlivými výhodami oproti lidem ze skupin méně privilegovaných. Privilegia závisí zejména na existenci hierarchie - na nerovnováze v rozdělení moci napříč společností, která někomu umožňuje přístup ke společenským prostředkům, vlivu a komfortu, zatímco druhým tento přístup upírá. A podstata hierarchie je ospravedlňována hlavně šovinistickým uvažováním, jako například, že některé skupiny obyvatelstva pracují více a usilovněji, že některé mají lepší vybavení, nebo že mají větší zásluhy než ostatní apod. Tato skutečnost je navíc a zároveň skrývána ignoranstvím a tupou nevšímavostí, které přichází, když se snažíme identifikovat se s kulturním já společnosti. Privilegia mohou být defakto neviditelná pro ty lidi, kteří jimi disponují...ale jsou velmi často a naprosto zřetelná pro ty skupiny obyvatel, které už takové štěstí nemají.

Nicméně společenská dynamika není nikdy tak jednoduchá, že by šlo lidi rozdělit pouze na dvě kategorie - na utlačující a ultačované. Každý člověk může například těžit z nějakého privilegia v jedné situaci a naopak v situaci druhé zase jiná privilegia postrádat. Proto dává smysl se spíše zaměřit na to, jak a proč někteří lidé získávají či naopak strádají vzhledem k určitým kritériím a následně na to, jak strádání či získávání vzájemně zaměnit v jiných situacích a za jiných okolností. Skupina lidí, kteří se všichni identifikují jako ženy jiné než bílé barvy pleti, se může sestávat z různých náboženských vyznání, třídní příslušnosti, rodné řeči, etnicity, sexuální orientace, či psychického zdraví...a zároveň všechny členky této skupiny mohou stejně pociťovat jistou míru nerozvnováhy moci mezi sebou navzájem. Stejně tak je chyba si myslet, že různé formy útlaku existují v závislosti na tom, na jakém stupni žebříčku tíživosti zrovna stojíme, nebo že některé projevy útisku jsou pouze jakousi podmnožinou jiných - tohle vede k bagatelizování jedninečných zážitků a zkušeností člověka, které nikdy nemohou být měřeny či zredukovány do abstraktních pojmů.

Mnoho privilegovaných lidí si myslí, že jsou soběstační a že žijí v rámci nějaké meritokracie (vlády zasloužilých) a že všechno to, co v životě mají, je jen a pouze díky tomu, jak tvrdě oni sami pracují a jak tvrdě pracuje jejich rodina. Tímto přístupem úspěšně přehlížejí skutečnost, jak a z jakých kulturních a institucionálních výhod těží. Pakliže si chceme spočítat, kolik výhod v rámci rasového privilegia máme, můžeme zkusit zvážit, kolik z následujících prohlášení se k nám pravdivě vztahuje:

- Pakliže chci, tak není problém, abych byl/a po většinu svého času obklopen/a lidmi stejné rasy.

- Když zapnu televizi nebo otevřu noviny či časopis, tak vidím z velké části lidi, kteří jsou stejné rasy jako já.

- Mám jistotu, že se mým dětem dostane ve škole takových studijních materiálů, které dokazují existenci jejich rasové příslušnosti a zároveň historii a úspěchy lidí stejné rasy.

- Mohu jít do obchodu s hudebními nahrávkami s jistotou, že tam najdu hudbu produkovanou lidmi stejné rasové příslušnosti, stejně tak mohu jít do nejbližšího supermarketu s tím, že tam zcela jistě najdu základní potraviny, které patří k mé kultuře a mohu si zajít do kadeřnictví bez obav, že by mě tam neuměli ostříhat kvůli tomu, jaké mám vlasy.

- Ať už při placení použiju šek, kreditku, nebo hotovost, mohu se spolehnout na to, že barva mojí pleti nebude nijak naznačovat, že jsem finančně nezabezpečený člověk.

- Mohu sprostě nadávat, nosit hadry ze sekáčů, anebo neodpovídat na dopisy, aniž by si tohle moje chování kdokoliv spojoval se špatnou morálkou, chudobou, nebo negramotností rasy, ke které přísluším.

- S těžkou situací se dobře vypořádám a nikdo o mně neříká, že jsem velkým přínosem skupiny/rasy, ke které náležím.

- Nikdy se po mně nechce, ať mluvím za všechny lidi, kteří jsou stejné rasy jako já.

- Mohu kritizovat vládu země ve které žiju, protože se bojím, že mě jejich rozhodnutí ohrožují, aniž by mě někdo okamžitě začal považovat za kulturního outsidera.

- Jsem si docela jistý/á, že když si někde zavolám vedoucí/ho, tak že to bude člověk stejné rasy jako já.

- Pakliže se mi zrovna dnes, tento měsíc, anebo rok, nedařilo, nemusím přemýšlet o tom, jestli nějaká ze zlých situací z této doby měla rasový podtext.

Pro získání dalšího pohledu si můžete projít výše vypsané body znovu s tím, že místo slova „rasa“ dosadíte pojmy jako je pohlaví, věk, stavba těla atd. Jinak samozřejmě, že žádní dva lidé bílé barvy pleti nepociťují či nezakouší svých „bílých privilegií“ totožně, stejně tak, jak se ne každý muž cítí při večerní procházce parkem bezpečněji než všechny ženy. A někteří lidé učinily taková rozhodnutí v životě, která pro ně znamenají, že jsou jim privilegia příslušná pro jejich demografickou skupinu upřena - například taxikář odmítne svézt bělocha s potetovaným obličejem stejně tak, jak by odmítnul svézt Roma ve tváři nepotetovaného. Nicméně privilegií se člověk úplně jen tak lehce nezbaví. Jako extrémní důkaz můžeme vzít třeba to, že běloch si to tetování z obličeje může nechat klidně odstranit a po nějaké době vypadat zase normálně, kdežto černoch nebo Rom moc dobře ví, že všechny ty nástrahy, kterým v naší rasistické společnosti musí denně čelit, jsou nevyhnutelné. Žena s původem v rodině ze střední vrstvy společnosti si sice může vybrat, že bude žít v chudobě nebo dokonce jako bezdomovkyně, ale skutečnost, že má za známé takové lidi, kteří by ji mohli v nouzi pomoci, ji staví do naprosto jiné pozice, než například ženu bez domova s původem v rodině sociálně a finančně slabší. A podobně je to i s výhodami, které se sebou přináší původ v privilegovaných kruzích - tyto výhody nám zůstanou po celý život, ať se děje co se děje. A ti lidé, kteří sice pocházejí z privilegovaných rodin, ale kteří si schválně vybrali jakýsi „třídní exil“, kvůli kterému se třeba cítí odcizeni od své původní třídní příslušnosti, či jsou přímo i nějak perzekuováni, tak tito lidé mají jedinečnou možnost čerpat z těchto zkušeností a díky tomu si představit, jaký je život, když člověk nikdy tyto výhody neměl.

Místo toho než svá privilegia zapírat nebo si představovat, že nás od nich někdo očistí a tím pádem nás zbaví pocitu spoluviny na útlaku, dává spíše smysl svých privilegií využívat, a to ať už jsou jakákoliv, a snažit se podlomit privilegium jako takové. Jedním ze způsobů, jak tohoto dosáhnout, je najít prostředky a cesty, díky kterým mohou i ostatní lidé z našeho okolí našich privilegií využívat. A když už nic jiného, tak bysme si měli dávat aspoň pozor na to, jaké nespravedlivé výhody oproti ostatním máme a brát to na vědomí, když s těmito lidmi přicházíme do styku... Nicméně pouze se naučit privilegia poznávat, ostře je kritizovat, ale zároveň jich pořád využívat, nestačí k vybudování účelného a efektivního boje proti útisku.

6. Reforma identity: Osobní politika

Klasickým postupem, jak si znovu dodat sílu a odvahu, je přetvoření si těch škatulek, do kterých jsme nacpáni - jejich nové vyhodnocení s výsledkem, že jde vlastně o naši zpolitizovanou totožnost/identitu. Spojením se s lidmi jako jsme my, získáme nejen pocit, že jsou naše pocity a názory v naprostém pořádku, ale navíc máme společníky pro boj proti silám, které nás a lidi kolem utiskují.

Nicméně problematika identity je velmi složitá. Identita člověka není nějaký soubor předem daných hodnot, ale spíše neustále se měnící směs společenských, politických a psychologických procesů. A ačkoliv ty uměle vytvořené identity, které jsou nám dnešní společností podstrčeny, nemusejí vyjadřovat jací ve skutečnosti jsme, musíme se jim postavit, abychom je mohli obrátit v náš prospěch. Ať už chceme nebo nechceme, naše zkušenosti se odvíjí podle toho, jak jsme okolím vnímáni a organizovat se s lidmi, kteří jsou vnímáni podobně a kteří mají podobné zkušenosti, může být velmi přínosné.

Například i v rámci setkání nějakých radikálních aktivistů a aktivistek, což jsou povětšinou lidé s jistým povědomím ohledně rasismu a „bílé nadvlády“, se mohou lidé jiné než bílé barvy pleti cítit nepříjemně – například je-li zde velký nepoměr mezi bílými lidmi s jejich bílými privilegii a lidmi, kteří tato privilegia nemají. V takových případech je jednou z možností něco jako „stranická porada“ nebo třeba vytvoření „zvláštní skupinky“, kam lidé jiné než bílé barvy pleti pozvou ostatní, kteří se identifikují stejně, aby se tam sešli a společně řešili věci na zvláštně vyhrazeném místě…no anebo si pak dát aspoň nějakou přestávku a odpočinout si od potenciálně znevýhodňující situace, kdy jsou určití lidé v minoritní skupině a tím pádem je nerovnoměrně rozdělená společenská dynamika. Cílem ale není vyloučit takové lidi, kteří se neidentifikují jako „barevní“. Jde naopak o snahu, aby se lidé cítící se odcizeni, marginalizováni, nebo jinak znevýhodněni, mohli sejít, vzájemně se podporovat a organizovat se, jak se jim zlíbí…což v prostředích, která mají atmosféru nastavenou privilegovanějšími skupinami, moc dobře nejde. Může to být pěkná úleva odskočit si od takových situací, kde se člověk střetává s přesilou lidí, kteří nesdílí jeho či její náhled na společenský útlak…od situací, kdy je člověk pod tlakem očekávání a předpokladů ostatních bedlivě pozorujících lidí okolo. Nakonec je samozřejmě úplně nejlepší, a to pro všechny, aby se každý člověk ve skupině cítil pohodlně a sebejistě.

Zmíněné stranické porady a zvláštní skupinky se nemusí vztahovat jen na lidi jiné než bílé barvy pleti – všichni a všechny kdo cítí, že by jim tyto strategie mohly něco přinést, je mohou uvést do praxe. A nemusí k nim docházet jen v rámci krátkodobých setkání radikálních lidí – může být prospěšné mít stranickou poradu každý týden v rámci komunity nebo měsíčně v rámci kolektivu, anebo něco podobného svolat během organizačních záležitostí při přípravě nějaké akce. Ženské domovy mohou organizovat pravidelné skupinky, queer časopisy a skupiny mohou mít dlouhodobé kampaně… A tímto způsobem mohou být utlačované identity, skupiny a místa jejich výskytu přetvořeny v prostory, kde se bude vůči tomuto útisku budovat odpor.

7. Sebeposílení

Hladina dnešní společnosti je pokryta hustou sítí pravidel a norem, skrze kterou sotva proniknou i ti nejprůbojnější a nejoriginálnější lidé. Lidská vůle není ničena, nýbrž změkčována, křivena a naváděna či sváděna. Jen málokdy jsme nuceni něco dělat (nejde-li samozřejmě o práci) a naopak jsme v jednom kuse od vlastní činnosti odrazováni či je nám přímo znemožněna. Takovéto represe nás neničí, „pouze“ nám berou skutečný život – není to přímo utlačování, ale spíše stlačování, dušení a oblbování...to aby každý jednotlivec vyrostl v poslušnou ovečku, která ani nepotřebuje pastýře, co by ji držel za plotem, protože tam sama zůstane z vlastní vůle. Nejedná se o politický útisk, kterému je vlastní tajná policie a pracovní tábory pro nepohodlné – je to útisk kulturní, v jehož rámci se lidé fízlují a vězní sami.

Představovat si, že jsou zdrojem veškerého tohoto útlaku nějací jednotliví lidé na nejvyšších příčkách mocenského žebříčku, by bylo velkým zjednodušením problému. „Bílá nadvláda“ například není pouze spolek policajtů s bílou barvou pleti, nebo nějaký golfový klub plný manažerek a ředitelů. Bílá mocenská síla není pouze silou bílých lidí – jedná se o systém vzájemného působení, který prorůstá všemi stupni společnosti a který je přítomen v rámci každé mezilidské interakce a stejně tak v každém jednotlivci. To proto mohou existovat „bílá privilegia“ i v rámci národů, ve kterých nikdo není, technicky řečeno, bílý. A stejně tak tu není žádný vnější nepřítel, proti kterému bysme mohli vytáhnout do boje a zničit patriarchát – my se totiž už nacházíme na nepřátelském území a nepřítel se nachází přímo v nás samotných. Zatímco bojujeme proti vnějším projevům útlaku, musíme bojovat také proti těm, které jsme si my sami přivlastnili a skoncovat tak s našim vlastním utiskujícím chováním...dodat si tím sílu shodit okovy, které nám naše společnost nasadila.

Naučit se přijímat kritiku konstruktivně (a to i když je těžké si přiznat, že konstruktivní skutečně může být),  je důležitou součástí tohoto procesu sebeposílení. Pakliže někdo příliš kope kolem sebe, když má přijmout jiný pohled na vlastní postoje a chování, promrhá tím nespočet příležitostí, jak se posunout dopředu a zlepšit. A zároveň je nutné se naučit rozpoznat hlas utiskujícího ve vlastní hlavě, který jiným říká, co mohou nebo nemohou dělat, co si zaslouží a co nikoliv. Kruh přátel a soudruhů či soudružek, co nás podporují a inspirují, nám v tomto podlomení vlastního utlačujícho chování může velmi pomoci.

8. Být spojencem

Být spojencem ostatním v rámci boje proti rasismu (nebo proti jakémukoliv jinému druhu útlaku) znamená hlavně poznat a pochopit, že je rasismus i v nás samých i když si to třeba nechceme připustit, či si to ze začátku vůbec neuvědomujeme. A znamená to také pustit se do skutečného boje, který jde dál než to si přiznat, že se svým chováním na rasismu nějak podílíme. Obnáší to také přijmout skutečnost, že my, kdo jsme zmezinárodnili svoji rasovou převahu, nikdy naplno nepochopíme nesnáze těch, kteří denně zakouší nespravedlnost „bílé nadvlády“ více než my a zároveň také snahu se i přes to snažit poučit ze zkušeností těchto lidí. Toto spojenectví také znamená aktivní boj proti rasistickým institucím, aniž bychom nějak ohrozili autonomii těch, kteří mohou v rámci tohoto boje ztratit více než my sami.

Lidé si někdy myslí, že naučit se poznávat rasismus a pochopit ho, jde jen velice těžko a že k tomu nemáme obecně moc příležitostí. Tohle je ale naprosto absurdní, protože rasismus v žádném případě není nedostatkovým zbožím. A je to vlastně možná i lehce rasistické si toto myslet, protože to znamená přehlížení té hojnosti nepříjemných zkušeností s rasismem okolo nás. Pochopit jak funguje „bílá nadvláda“ nemusí obnášet absolování dlouhých kurzů nebo členství v nějaké „zajímavé“ subkultuře. Navíc když si někdo s bílou barvou pleti hraje na experta ohledně rasismu, tak je to minimálně lehce podezřelé – zvláště pak když se tlačí do předních pozic před lidi s jinou barvou pleti. Co se útisku týče, tak tu nejsou žádní experti – nebo možná ještě lépe - každý člověk zakoušející útlak je odborníkem či odbornicí. I když třeba patříte mezi natolik privilegovanou skpinu obyvatel, že jste sami osobně s nějakou formou útisku do kontaktu nepřišli, jsou kolem vás spousty lidí, kteří moc dobře a z vlastní osobní zkušenosti vědí, jaké to je denně zakoušet například rasové nespravedlnosti a nerovnosti. A my se těmto lidem prostě a jednoduše musíme naučit naslouchat a zároveň se chovat tak, aby byli ochotni s námi tyto svoje zkušenosti sdílet.

Ale zároveň nikdo z lidí, kteří jsou v hledáčku rasové nespravedlnosti víc než my, nemá nějakou povinnost nám vysvětlovat, jak odporný a nepříjemný rasismus je. Je to pro ně už takhle dost těžké a fakt nepotřebují nějakého nafoukáného chytráka, který si myslí, že má právo po těchto lidech něco chtít. Mnoho lidí jiné než bílé barvy pleti je už prostě otrávených skrz to, jak se po nich pořád dokola chce, aby mluvili za všechny příslušníky své rasy, anebo za všechny příslušníky jiné než bílé rasy když na to dojde. A pokaždé když se méně privilegovaní lidé rozhodnout svobodně sdílet své zkušenosti, dávají nám veliký dar, větší než bysme po nich kdy mohli vůbec chtít a už vůbec ne to brát jako hotovou věc a samozřejmost. Kdykoliv cítíš potřebu se ohledně rasismu a „bílé nadvlády“ něco dozvědět a nevíš jak na to, není problém sáhnout po nějaké literatuře, filmu, hudbě a vůbec čemkoliv, co vzešlo od lidí z méně privilegovaných skupin, než je ta tvoje. Lidé všech ras zajímající se o boj proti rasismu, kteří jsou zvyklí na „bílé“ zprávy z „bílých“ televizních programů a tisku, by se neměli bránit informacím z více na sobě nezávislých či přímo alternativních zdrojů. A kvůli tomu, jak jsme všichni naší dnešní rasistickou společností naprogramování, sobě i všem okolo nás dlužíme se ten zbytek celé naší historie a kultury naučit.

Samovzdělání je zcela zásadní věc a to zejména pro začátek, nicméně to z nás neudělá dostatečné spojence – je totiž potřeba všechny ty vstřebané vědomosti uvést do praxe. Když se naučíme rozpoznat, jak privilegované skupiny ovládají ty ostatní, tak je zcela nutné a zásadní, abysme od těchto praktik my sami upustili. Tohle může být buď zcela prozaické, jako třeba že muž přestane ženu přerušovat skákáním ji do řeči když mluví, nebo naopak velmi náročné, jako když se bílá domácnost přidá k odporu proti vystěhovávání chudších (černošských, romských) rodin z okolí, kvůli následnému nastěhování bohatých (bílých) rodin, kvůli větším ziskům z pronájmu bydlení.

Být spojencem znamená zejména zcela konkrétní a jasnou podporu těm, kteří stojí v první linii boje proti útlaku. A když to děláme, tak bysme si my z těch privilegovanějších skupin měli dát velký pozor na to, abysme neměli tendence převzít věci na sebe a začít je řídit, protože třeba cítíme, že na to máme právo nebo že k tomu máme jasný důvod. Místo toho bychom raději měli podporovat ostatní dle jejich přání a potřeb. A ze všeho nejdůležitější je, abychom my, kdo se chceme zasadit o boj proti útlaku a pomoci tak svým spojenectvím lidem, kteří jsou utiskováni, byli vnímaví vůči potřebám ostatních a vůči všem těm tragédiím a neštěstím ve světě kolem nás a náš vztek a odhodlání vtiskli jako zbraň do rukou těm, kteří tyto tragédie zažívají.

9. Skupinová dynamika

Útisk není pouze individuálním problémem, nýbrž se jedná o celospolečenský fenomén. Od toho se také logicky odvíjí to, že zatímco se jednotlivci mohou snažit zničit v sobě vzorce utlačujícího chování a zároveň podporovat ty, kdo útiskem trpí nebo proti útlaku také bojují, nejdůležitějším bojem proti utiskujícímu chování je ten na úrovni společenských skupin či celků.

Hierarchie a tedy nerovnoměrné rozdělení moci je přítomno často i v rámci afinitiních skupin, kolektivů a jiných skupin, které jsou nějakým způsobem radikální a aktivní. Mnoho komunit zahrnuje agresivní a dominantní jedince, kteří svým jednáním či mluvením ostatní odrazují od jejich činnosti nebo projevu. Jsou to ti, kdo mají na všechno názor, kdo chtějí realizovat každý projekt a kdo se chytí každé příležitosti mluvit za ostatní. Tito dominantní lidé mohou věřit tomu, že dělají většinu odvedené práce, protože by to kromě nich nikdo jiný neudělal, nicméně taky to může být tak, že svým chováním vytváří takové prostředí, ve kterém je ostatním velmi nepříjemné se nějak prosazovat. Bráno samostatně je toto chování čistě dominantní, nicméně není od něj daleko k chování přímo utiskujícímu – to například když dochází ke zneužívání privilegií či k jejich uchování si v rámci takového dominantního jednání.

Je zcela zásadní naučit se poznat vlastní chování a předcházet tak dominantnímu jednání v určitých společenských situacích a zároveň ostatním bránit v jejich dominantních projevech. K tomuto účelu se dá využít několika společenských nástrojů. Prosté záležitosti jako třeba jak různým lidem vyhovuje čas a místo setkání a jestli bude na místě zajištěna například péče o děti či hlídání, mohou rozhodnout kdo se může a kdo se nemůže účastnit určitých projektů a setkání. A v rámci těchto setkání může skupina dát slovo těm, kteří očividně méně mluví nebo těm, kteří jsou více ovlivňováni problematikou, která se zrovna probírá. Diskuze se mohou odvíjet tak, aby podporovaly rovnoměrnou účast různých skupin – například se mohou pravidelně střídat ženy a muži při mluvení, aby se zajistilo, že jak muži tak ženy budou mít stejné příležitosti i prostor k projevu. Žádné vnitřní skupinové uspořádání ale nemůže předejít v důležitosti samotné lidi, kteří toto uspořádání tvoří – pro sebekontrolu a vnímavost vůči okolí není žádné náhrady – nicméně jisté vzory rozdělení skupiny mohou předcházet jinak nerovným vzorům chování a zároveň přispět k více rovnostářskému rozdělení.

Dalším nástrojem pro řešení sporů či pro získání vhledu do vnitřní skupinové interakce se nazývá „akvárium“. Toto cvičení je podobné již zmiňovaným stranickým poradám a zvláštním skupinkám – čas i prostor jsou vyhrazeny pro specifickou skupinu, aby se mohla dostatečně projevit, ale v tomto případě je zde přítomen i zbytek celé skupiny a pouze poslouchá a nezapojuje se do debaty. Toto může být velmi mocný nástroj pro ty privilegovanější z nás, aby se naučili něco od ostatních „méně šťastných“ a stejně tak je to velmi přínosné pro méně privilegované lidi, pro které je například obtížné jednat s těmi „zvýhodněnými“. Samozřejmě i pro tento způsob komunikace je nutná velká obezřetnost, protože je možné, že by se někdo mohl cítit odstrčený či jinak znevýhodněný.

Nikomu není příjemný pocit být využíván/a nebo zviditelňpván/a kvůli barvě své pleti či kvůli jiné podobné vlastnosti. Tomuto jevu se někdy říká tokenizace a je to hrubý omyl, kterého se dopouští spousta lidí, když se snaží vlastní skupinu či komunitu zpřístupnit „těm ostatním“. Snaha získat do skupiny „barevné lidi“, ženy, či jiné méně privilegované lidi a snaha tyto lidi přimět hovořit jako „zástupce minority“ v rámci setkání a debat, kvůli potřebě dokázat svoji oddanost boji proti útlaku, může sama o sobě být utiskujícím chováním.

10. Pěstování vztahů

Navazování a prohlubování vztahů s méně privilegovanými lidmi nám ještě ale nezaručuje, že se s tématy jako je rasová příslušnost budeme schopni potýkat zcela otevřeně a důsledně. Například se lidé až příliš často mýlí v tom, že rozumí zážitkům a pocitům jiných jen díky tomu, že jsou s nimi v kontaktu: „Ale můj nejlepší kámoš je Turek.“ „Ale můj strejda nepochází z této země.“ Vztah člověka s bílou pletí s člověkem jiné barvy pleti nikdy nemůže být důkazem něčího protirasistického postoje a povědomí.

Přesto je však snaha o rozbití institucionálních, kulturních a osobních překážek, které nás od sebe navzájem odcizují, zcela zásadní věcí co se podkopání bílé nadvlády a jiných forem útisku týče. Možná budeme muset přijmout skutečnost, že tu bude pořád víc a víc překážek k odstranění, nicméně při jejich odstraňování jsme schopni se učit a růst. Plnohodnotné a smyslupné vztahy, které překračují hranice a společenské konstrukty nám mohou nabídnout přesně takové životní zážitky, o které nás útisk okrádá. Budovat a prohlubovat přátelství s lidmi, jejichž zkušenosti s útlakem jsou jiné než ty naše, znamená mnohem víc než jen strategii k dosáhnutí určitého politického cíle – znamená to také více si užívat života jako takového a hlavně se zasloužit o to, aby si ho mohli užívat i ostatní.

zobrazeno 2249x | poslední úprava 1.11.2009