Boj na novém území

Překlad článku Fighting in the New Terrain z webu CrimethInc.com

CrimethInc. Pro mnohé zcela jistě jeden z nejdiskutabilnějších pojmů, co se světového anarchistického hnutí týče. A asi se není čemu divit. Na jedné straně naivní, romantické a snad až vyloženě kontroverzní knihy a na straně druhé velmi kvalitní publicistický anarchistický magazín. Texty a plakáty propagující jakýsi pseudo-anarchistický parazitismus na kapitalismu versus reportáže ze společenských bojů a jejich analýzy. Naprosto dokonale navržený web a brilantní grafické zpracování vydávané literatury, což obojí může a má oslovovat široké publikum, ale na druhé straně vyloženě subkulturně orientovaná image i aktivity. No protikladů bysme se asi nedopočítali a jedna kontroverze střídá druhou.

CrimethInc. a jeho výstupy jsou mnohými respektovány a považovány za velmi inspirující, zatímco jiní na ně plivou, označují je za prázdné a patetické. Kolik je lidí na světě, tolik je asi názorů. Nebo asi by alespoň bylo hezké, kdyby tomu tak bylo. Zajímavé ale je, že zatímco ty, kteří CrimethInc. svěřepě krituzují, pojí poměrně dost podobných znaků, tak ti, kdo CrimethInc. alespoň do určité míry uznávají, jsou z mnohem širšího spektra.

CrimethInc. je velmi lehké nepochopit anebo na základě prvního dojmu odsoudit či misinterpretovat a není se tedy čemu divit, že se tak i děje. A to velmi často. Internetem proběhlo hned několik velmi kritických článků z nichž asi nejznámější se objevil na webu anarkismo.net a následně byl přeložen na webu priamaakcia.sk a asi se nikdo nediví, když vidí tyhle dva weby zmíněné vedle sebe. Ačkoliv nejde nepřiznat, že se ta původní kritika zcela legitimně naváží do určitých aspektů politiky CrimethInc., tak je také fajn si uvědomit (a to mnoho lidí neví anebo jim to nedochází - možná hlavně proto, že prostě nechtějí), že je to napsané velmi dětinsky, nečestně a s přímou snahou kydat špínu a misinterpretovat určité věci, což jasně odráží úroveň všech míst, kde se této kritice dostalo té velké přízně.

Očividně se ukázalo, že v rámci anarchistického hnutí jsou celé zastupy soudruhů, kteří potřebují mít přímo mezi sebou nějakého strašáka, na kterého je možné si ukázat prstem...spíše než aby cítili potřebu si navzájem porozumět. No a snad je jasné, že dokud se tak tihle lidé budou chovat, tak asi těžko budou soudruzi. My jsme kdysi taky chtěli reagovat a napsali jsme poměrně rozsáhlý text ve snaze uvést několik zásadních věcí na pravou míru, ale nikdy jsme ho (naštěstí) nepublikovali. Nicméně teď to za nás udělali přímo kolegové z CrimethInc. a my vám zde přinášíme překlad jejich textu:

Předehra: Čím více se věci mění...

Kdysi bývala tzv. "jaderná rodina" základem patriarchátu a volat po jejím zrušení bylo radikálním požadavkem. V dnešní době se rodiny více a více rozmělňují - přinesla ale tato změna nějaké významné výhody pro ženy anebo pro nezávislost dětí?

Kdysi se pod pojmem masová média skrývalo jen několik málo televizních a rozhlasových stanic. Tyto stanice se od té doby nejen že nesčetněkrát znásobily, ale jsou navíc doplňovány zcela novými médii jako je Facebook, Youtube a třeba Twitter. Nicméně přinesla tato změna nějaké významné omezení pasivní domácí spotřeby? A o kolik více povědomí a zejména pak vlastní kontroly nyní lidé mají nad těmito novými formami médií?

Kdysi filmy a jiné televizní pořady představovaly ztělesnění společnosti založené na pasivitě, zatímco nyní můžeme v počítačových a televizních hrách sami zářit v rámci epických bitev a příběhů...a díky tomu dnes herní průmysl vydělává stejně tolik jako ten z Hollywoodu. V hledišti v kině anebo třeba i doma u televize jsou všichni sami za sebe, a to maximum, co je možné udělat, je třeba zabučet, když se objeví nespokojenost s kvalitou příběhu právě sledovaného snímku. Ale v počítačových hrách přes internet se můžeme v reálném čase podílet na společenské dynamice s virtuálními podobami jiných lidí, kteří taky zrovna hrají. Znamená to ale větší svobodu? Je to větší soudržnost?

Kdysi se dalo mluvit o společenském a kulturním hlavním proudu a subkultura se zdála býti sama o sobě podvratná. Nyní je ale "odlišnost" naprostým tahákem a subkultury jsou kvůli tomu jedním z hlavních tahounů konzumní společnosti, protože platí prosté a jednoduché: čím více identit, tím více trhů pro výrobky.

Kdysi lidé vyrůstali v rámci jedné komunity stejně jako jejich rodiče a prarodiče a cestování mohlo být považováno za rozvratný jev, který narušuje to pořád stejné společenské a kulturní uspořádání. Nyní je hlavním charakteristickým jevem v životě nepřetržitý pohyb v rámci lidské snahy dostát požadavkům trhu a místo potlačovatelských společenských uspořádání tu nyní máme "neustálou pomíjivost" a celkové rozmělnění všeho kolem nás.

Kdysi lidé pracovali v jedné fabrice roky či přímo celá desetiletí, utvářeli si mezi sebou vztahy, poznávali se a díky tomu pak mohly vznikat odbory a jiná pracovní uskupení pro vzájemnou podporu pracujících. Nyní je zaměstnanost stále více pouze dočasná a často i obecně dosti pochybná, protože se stále více pracujících přesouvá od práce pro konkrétní fabriku či v rámci odborů k práci pro průmysl jako takový a snaží se vyhovět všudypřítomné, vždy vyžadované a tedy povinné pracovní flexibilitě.

Kdysi byla námezdní práce zcela zřetelnou součástí života a tehdy bylo snadné rozpoznat a následně se bouřit proti zneužívání našeho pracovního potenciálu. Nyní se téměř každý aspekt lidského bytí stává "prací" ve smyslu činnosti, která vytváří hodnoty v kapitalistické ekonomice: člověk si projde e-mailovou schránku a hned zvyšuje kapitál těch, kteří prodávají reklamu. Místo zcela jasných a specializovaných rolí v rámci kapitalistické ekonomiky můžeme v poslední době stále více vidět flexibilní a kolektivní produkci kapitálu z níž je většina neplacená.

Kdysi byl svět plný různých diktatur, kdy moc zjevně patřila několika málo konkrétním lidem u koryta a díky tomu se o ni dalo lépe poprat. Diktatury ustupují a přicházejí "demokracie", u kterých se zdá, že zahrnují více lidí v rámci politického procesu, čímž mají legitimizovat utlačující moc státu.

Kdysi byl národ zásadním stavebním kamenem státu a národy mezi sebou soutěžili o prosazení svých jednotlivých zájmů. V dnešní době kapitalistické globalizace přesahují zájmy státní moci národní hranice a hlavním aspektem konfliktu již není válka ale kontrola. Čas od času se tento princip zneužije vůči rebelujícímu národu, nicméně proti lidem obecně je používám pořád.

Kdysi bylo alespoň částečně možné rozdělit země bohatého západu od zemí globálního jihu (země třetího světa). V dnešní době tyto dva světy spoluexistují v každém městě a světová nadvláda lidí s bílou barvou pleti je řízena ze Spojených států amerických prezidentem, který je černoch.

Boj na novém území

Na přelomu století jsme si pod pojmem anarchismus představovali pouze útěk před všemocným systémem.

Když jsme před deseti lety vydali knihu Days of war Nights of love, tehdy ještě jako mladí nadšenci s růžovými brýlemi na nose, vůbec jsme netušili, že se z ní stane jedna z neprodávanějších anarchistických knih následujícího desetiletí. Tehdy jsme vlastně vůbec netušili, jestli se ta knížka k někomu dostane. A když jsme knihu pak posílali do tisku, rázem jsme se octli v poměrně vyhrocené při, zda-li máme nechat udělat 1000 kusů anebo 1500. Tohle dilema rozčísnul jeden CrimethInc. agent tím, že těch 500 zaplatí sám ze svého a rozdá je. No a nakonec to celé dopadlo tak, že v době, kdy tohle píšeme, jsme knihu do tisku posílali už celkem 14x a v oběhu je více než 55 tisíc výtisků, nepočítaje překlady do jiných jazyků. Ačkoliv byla knížka v době svého vydání poměrně dost kontroverzní, tak se teď s postupem času jasně ukázalo, že do vysoké míry vyjadřovala to, po čem tehdy anarchistické hnutí volalo: bezprostřednost, decentralizace, DIY odpor vůči kapitalismu. K tomu jsme přidali něco málo provokativnějších věcí: anonymita, plagiátorství, zločin, požitkářství, odmítání práce, zřeknutí se historie ve prospěch mýtu a v neposlední řadě myšlenku, že revoluční působení může být romantickým dobrodružstvím.

Náš tehdejší přístup byl důsledkem historického vývoje. Rozpadl se blok sovětských republik a blížící se politické, hospodářské a ekologické krize o sobě ještě nedávaly tolik vědět – kapitalistické ponižování poražených bylo na vrcholu. Zaměřili jsme se na podkopávání hodnot střední třídy, protože se nám zdálo, že určují touhy všech kolem nás – anarchistické aktivity jsme tehdy prezentovali jako osobní boj, protože bylo těžké si představit cokoliv jiného. Jakmile ale antiglobalizační hnutí v Americe nabralo obrátek a vytvořilo prostor pro vznik hnutí protiválečného, začali jsme tento boj brát více kolektivně, nicméně pořád se základem v osobním rozhodnutí odporovat pevně zajetému statutu quo.

Dnes je již většina z námi tehdy prosazovaných věcí mimo mísu. Jelikož se kapitalismus přesunul do jedné nekončící krize a technologické výdobytky moderní éry pronikly hlouběji do všech aspektů lidského života, staly se pojmy jako nestabilita, decentralizace a anonymita naprostou samozřejmostí v dnešní společnosti, aniž by nám jakkoliv přiblížily svět našich snů.

Radikálové si často myslí, že jsou jakoby v pustině, odříznuti od společnosti, zatímco ve skutečnosti jsou její nedílnou součástí, ačkoliv se ne vždy přibližují k cílům, které si vytyčili. Jak jsme psali v pátém vydaní magazínu Rolling Thunder, hnutí odporu je motorem historického vývoje – přispívá totiž ke společenskému, politickému a technologickému pokroku a nutí tak ty nahoře neustále přehodnocovat, přetvářet a vyvíjet nové postupy, jak obejít anebo přímo pohltit veškerou opozici. Tímto způsobem jsme schopni se podílet na velkých celospolečenských změnách aniž bychom kdy dosáhli svého skutečného cíle.

Tímto nechceme vzdát hold radikálům, kteří mají tu sílu ovlivňovat světové dění, ale spíše se jen snažíme poukázat na skutečnost, že se často a nevědomky sami nacházíme na vrcholu těchto změn. Veškerá tato síla a vliv jsou stejně naprosto zanedbatelné při srovnání s nekonečností historického vývoje – nicméně základním politickým aspektem je předpoklad, že je pořád možné tento vliv dobře a smysluplně využít.

Když se snažíme v rámci nějaké kampaně prosadit konkrétní cíl, je nutné si dát pozor na to, aby naše požadavky nemohly být smeteny ze stolu nějakými částečnými či dočasnými reformami, nebo aby nás ti u koryt odpálili jednoduše tím, že na naše požadavky hned a úplně přistoupí (protože jsou prostě málo náročné). Něktéré příklady velmi snadno pohlcených radikálních snah jsou tak zřejmé, že se snad ani nesluší na ně dále poukazovat, ale tak budiž: celý ten bike punk fetišismus a trendy kultura kolem něj, "trvale udržitelný rozvoj", podpora místních či regionálních podniků a prodejců a jiné formy etického spotřebitelství, dobročinná práce, která zmírňuje utrpení způsobená globálním kapitalismem místo toho, aby přímo útočila na jeho kořeny atd.

Nicméně tento fenomém se může objevit také na strukturální úrovni. A my bychom se měli kriticky podívat na naše postupy, které sice přinesly celospolečenské změny, ale zároveň nijak neotřásly základy kapitalismu...aby to pak ty naše nové postupy dotáhly až do konce.

Nepracovat. Zabralo to?

Charakteristickým a zároveň nejprovokativnějším aspektem našich raných let bylo to, že jsme si doslovně vzali situacionalistické prohlášení Nikdy nepracovat! Několik z nás si to na vlastní kůži vyzkoušelo, abychom zjistili, zda-li je to vůbec možné. Tenhle kousek mladického hrdinství dal prostor jak tvořivosti nezkušeného mládí tak i všem možným průserům. A ačkoliv se na tuto cestu vydalo nespočet lidí před námi, my jsme si tehdy připadali jako průkopníci, jako první opice vystřelené do vesmíru. No, ať tak či tak, dělali jsme něco ? brali jsme ten revoluční sen zcela vážně a zároveň jako věc, do které se člověk ve svém životě může pustit ihned a ? tak jsme tomu tehdy říkali ? s aristokratickým pohrdáním všemi možnými důsledky.

Je velice snadné - a vlastně se to asi i samo nabízí - odbýt tenhle přístup jako pouhé mladické dobrodružství. Je ale potřeba si uvědomit, že šlo o raný pokus o zodpovězení otázky, kterou si dnes stále pokládají revolucionáři v Americe a západní Evropě: Co učiní přítrž naší podvolenosti? Dnešní anarchisté si tedy pokoušejí tuto otázku také pokládat, nicméně odpovědi velkého množství z nich jsou stejně omezené. Dobrovolná nezaměstnanost ani vandalismus sami o sobě nestačí na nastolení revolučních změn. A navzdory všemu si pořád stojíme za naší prvotní ideou, že nový způsob života je prostě zapotřebí, aby se nám takových změn dostalo. Nejde jen o to pořádně zamakat na tom, co jsme dokola dělali doteď.

Během posledního desetiletí se ten náš experiment stal zcela bezpředmětným, protože historický vývoj přistoupil na naše požadavky a sám vytvořil novou sociální třídu nepracujících. V roce 2000 bylo ve Státech 4% nezaměstnaných, což se v posledním roce změnilo na 9% a to jde jen o lidi, kteří jsou řádně registrovaní jako uchazeči o zaměstnání. Přebytky konzumní společnosti dříve sociálním vyvrhelům nabízely určité pole působnosti, nicméně ekonomická krize to zničila a zcela jasně a úmyslně dala nezaměstnanosti nepříjemnou pachuť.

No a zdá se, že kapitalismu se už vůbec nehodíme, stejně tak, jak se on nehodí nám. Tohle ale neplatí jen o anarchistech společenských vyvrhelech, platí to i pro miliony pracujících v Americe. Navzdory ekonomické krizi velké společnosti stále vykazují enormní zisky, nicméně místo toho, aby tyto prostředky využily k nabrání nových pracovních sil, investují je do zahraničních trhů, do nových technologií, díky kterým nepotřebují tolik lidské pracovní síly a do splátek dividend svým akcionářům. Takže co je dobré například pro korporaci General Motors, není úplně tak fajn pro zemi (to asi úplně nejzajímavější na tomhle konkrétním případu je, že podnik GM je z většinové části vlastněn americkou vládou) a ty nejúspěšnější firmy v Americe přesouvají jak výrobu tak i spotřebu svých výrobků do rozvojových zemí, do jejich "rozvíjejících se" trhů.

V tomto kontextu je tedy celá tahle "vyvrhelská kultura" vlastně takovým dobrovolným úsporným opatřením ? pro bohaté je fajn, že opovrhujeme a odmítáme konzumní materialismus, protože stejně  není dostatek zboží. Počátkem dvacátého století, kdy se většina lidí identifikovala se svým zaměstnáním, znamenalo odmítnutí zaměstnanosti jako formy seberealizace zároveň jasné odmítnutí kapitalistických hodnot. A nyní je nestálá zaměstnanost a upřednostňování volného času před pracovní kariérou jen další ekonomickou pozicí, nikoliv politickým postojem.

Kapitalismus už také úspěšně zvládá přejímat naše tvrzení, že by lidé měli jednat na základě svého svědomí a ne na základě vydělaných peněz. V rámci hospodářství, které je plné možností jak prodat něčí práci, je zcela pochopitelné a zároveň i zásadní zdůrazňovat důležitost i jiných motivačních mechanismů, než jsou jen peníze. V nestabilní ekonomice má ochota pracovat zadarmo zcela jiné důsledky a stát stále více spoléhá na stejný udělej-si-sám (DIY) přístup, který byl kdysi stěžejním bodem pro punkovou subkulturu a který nahrazoval zhoubné důsledky kapitalismu. Je například prostě a jednoduše levnější nechat dobrovolné ekologické aktivisty čistit ropné skvrny z havárií, než kvůli tomu platit zaměstnance. A to samé platí i pro Food Not Bombs (Jídlo místo zbraní), pakliže se jedná o charitu a ne o způsob jak vytvořit podvratnou síť pro výměnu zboží a utužování mezilidských vztahů.

V dnešní době není podstatné přesvědčit lidi, aby odmítali prodávat svoji práci, ale ukázat jim, jak může postradatelná sociální třída přežít a vzdorovat. Nezaměstnanosti máme habaděj ? potřebujeme přerušit proces, který plodí světovou chudobu.

Nové technologie. Vyčpělé postupy.

V druhé polovině dvacátého století se většina anarchistického hnutí nacházela v rámci různých subkultur, ze kterých pak vycházely útoky vůči většinové společnosti. A volání po úmyslné nezaměstnanosti vycházelo z předpokladu existence takových míst, v jejichž rámci by lidé mohli pracovat na něčem jiném.

Nicméně kulturní prostředí je v dnešní době jiné a i samotné subkultury fungují jinak. Díky sofistikovaných komunikačním technologiím poslední doby se subkultury vyvíjejí a rozšiřují mnohem rychleji než dříve a stejně tak rychle zanikají a nahrazují je jiné. Například hc/punková subkultura už není takovou tou tajnou společností, do které se lidi ze střední školy dostanou přes nahrané kazety od svých spolužáků. Tato subkultura je sice pořád tvořena lidmi, kteří se v jejím rámci pohybují, nicméně dnes byla přetvořena ve spotřební trh, který je sprostředkován neosobními věcmi jako jsou webové stránky a stahování mp3jek. No a není to pak žádným překvapením, že jsou v této celé věci lidi míň osobně zasazení - stejně tak snadno, jak se k tomu dostali, se teď totiž můžou posunout o krok dál k subkultuře jiné. Ve světě jehož základem jsou informace už subkultury nejsou mimo společnost a nepředstavují tudíž nijaký únik - jsou pouze jakousi zónou v rámci společnosti, pouhým vyjádřením vkusu.

Zároveň internet přetvořil anonymitu z devize kriminálníků a anarchistů na věc každodenní komunikace všech. A i když neočekávaně, způsobuje to pevné přiřazení politických identit a postojů v rámci nové logiky. Spektrum politického diskurzu je předem vykresleno pomocí internetových adres; je složité vytvořit mytologii sociální síly a přeměny, když je už každý výrok předem zasazen v příslušném vzorci. Plakát na zeď mohl dříve pověst kdokoliv a ten mohl do určité míry vyjadřovat obecný názor a to i když ho vyvěsil jeden jediný člověk. Nicméně nějaký výrok na internetové stránce se objevuje ve světě, který je neustále rozdělován do ideologických ghett. Mýtus okolo CrimethInc. jakožto decentralizovaného hnutí, do kterého se může kdokoliv a kdekoliv zapojit, v lidech svého času vzbudil velký zájem a spoustu z nich také inspiroval k různým aktivitám. To vše se ale změnilo, když internet způsobil přenesení veškeré pozornosti ohledně CrimethInc. na jednu jedinou webovou stránku.

Tím pádem internet vlastně naplnil a zároveň zničil potenciál, který jsme viděli jak v anonymitě tak i v subkultuře. A to samé by se dalo říct o našem hájení plagiátorství - před deseti lety jsme si mysleli, že jsme ve zcela extrémní pozici vůči autorství a duševnímu vlastnictví, ačkoliv jsme ve skutečnosti byli jen malinko napřed před ostatními. Ty dlouhé týdny, co jsme strávili v knihovnách vykrádajíce různé obrázky z ještě různějších knih, abychom je pak použili pro vlastní projekty, byly jen lehkým nastíněním toho, co se děje dnes - toho jak teď všichni používají Google na vyhledávání obrázků, které následně používají na svých blozích a jiných stránkách. Tradiční představy o autorství jsou nyní nahrazovány novými formami výroby, jako je třeba crowdsourcing, což naznačuje budoucnost, kdy bezplatná a dobrovolná práce bude hnacím motorem světové ekonomiky - tedy součástí kapitalismu, spíše než jeho protipólem.

Teď tu máme asi ten nejhorší způsob, kterým se nám mohlo dostat naplnění našich tužeb ve formě ale ne v obsahu. Prodej zadarmo, tedy kdysi jasná a radikální alternativa kapitalismu, je dnes ve společnosti brán jako jasná věc, ačkoliv pořád žijeme v té stejné společnosti, ve které jsou výrobní prostředky stále pevně drženy v rukou kapitalistů. Elektronické sdělovací prostředky umožnili bezplatné šíření informací a to nutí ty, kdo vyrábí fyzické sdělovací prostředky, jako jsou noviny, aby je taky rozdávali zadarmo, jinak brzo nebudou mít vůbec co rozdávat, protože je nahradí bloggeři, kteří si píšou rádi a zadarmo. Nicméně potraviny, bydlení a jiné nezbytnosti jsou nyní nejdražší, co kdy byly a o ceně prostředků nutných pro to, mít vůbec možnost ty elektronické zprávy zdarma sledovat, ani nemluvě. Tato situace na jedné straně umožňuje vykořisťovaným určitou míru přístupu k informacím, zatímco je ale zároveň velmi prospěšná pro ty, kdo již mají kontrolu nad mnoha prostředky - je to ideální stav pro dobu vysoké nezaměstnanosti, kdy je nutné lidi bez práce nějak ukonejšit a zároveň je využít. Naznačuje to příchod doby, ve které bohatá elita využívá neplacené práce mnoha lidí bez zaměstnání, aby si udržela svoji pozici a zároveň jejich poslušnost a závislost.

No a nejnechutnější na tom ale je, že tato bezplatná práce bude zcela dobrovolná a že se bude zdát, že je obecně prospěšná všem a ne jen té vládnoucí elitě.

Asi tím největším paradoxem dnešní doby je to, že nové technologie a společenské celky dávají výrobu a distribuci informací na jednu úroveň vedle sebe, zatímco nás nutí k ještě větší závislosti na výrobcích a jejich spotřebě.

Decentralizování hierarchie: Podílení se jako podvolení se.

Na konci devadesátých let bojovali anarchisté zejména za součinnost, decentralizaci a sílu jednotlivce. Na základě našich zkušeností z DIY prostředí jsme rozšířili a zpopularizovali tzv. "virový model", který umožňuje celosvětové využití určité koncepce, ačkoliv byla vyvinuta pro jednu konkrétní věc. Praktického využití se tomuto modelu dostalo například v rámci hnutí Food Not Bombs anebo při uplatňování Black Bloc taktit na demonstracích a obecným výsledkem bylo rozšíření určité části anti-autoritářské kultury od New Yorku až po Nový Zéland.

Byla to tehdy naše odpověď na omezení plynoucí z politických a technologických přístupů minulého století a na nabízející se příležitosti, jak tyto staré postupy překonat. To z nás udělalo průkopníky změň, které následně přetvořily kapitalistickou společnost. Například systém TXTmob, který vyvinul Institut pro aplikovanou autonomii k použití na demonstracích při sjezdech demokratů a republikánů v USA, posloužil jako odrazový můstek pro vznik serveru Twitter. Stejně tak se dá považovat mezinárodní DIY hnutí, jako je třeba Book Your Own Fucking Life projekt, za  předchůdce Myspace anebo Facebooku. No a teď tu tedy máme z našeho "virového modelu" jejich "virový marketing".

Konzumní společnost nás tedy zase jednou dostihla, spolkla naše pokusy o útěk a přetvořila je v nástroje pro udržení spektáklu, který jsme my zavrhli a zároveň teď všem sama ten "útěk" nabízí. Znudění pasivní diváci televizních programů včerejška se dnes stávají aktivními tvůrci programu vlastního, ale fyzická i citová propsat mezi nimi zůstává úplně stejná. Dostalo se nám tedy více součinnosti a moci, ale pouze v rámci sítě, která je stále pevně v rukou kapitalismu. Požadavek, aby jsme všichni byli spíše subjekty a ne pouhými objekty, byl naplněn - nyní jsme subjekty, které se sami starají o vlastní odcizení se od sebe navzájem a od světa obecně. A krásně se tím naplňuje situacionalistické tvrzení, že celý ten spektákl není pouze o tom, jak vypadáme, ale že je to společenský systém, v němž spolu lidé přicházejí do styku pouze v rámci jejich předepsaných rolí.

Dokonce i fašisté se nyní snaží využít pojmů jako je decentralizace a autonomie. Fašisté v Evropě, naši známí Autonomní Nacionalisté, už dávno převzali naše taktiky a postupy a využívají teď protikapitalistické rétoriky a Black Bloc taktiky o 106. A nejde tady jen o to, že se náš nepřítel snaží vypadat jak my, ačkoliv se mu to do jisté míry daří a taky to má určitý efekt. Jde především o ideologické rozdělení fašistického hnutí v rámci snah mladších kádrů o nastolení nových organizačních postupů pro 21. století. Fašisté ve Státech i jinde mají podobné snahy jen s tím rozdílem, že si říkají Nacionální Anarchisté a pakliže by se jim mělo podařit přesvědčit většinovou společnost, že je anarchismus vlastně určitou formou fašismu, tak budou naše vlastní vyhlídky docela v prdeli.

"Autonomní nacionalisté"

A co to tedy znamená, když fašisti, největší to propagátoři hierarchie, najednou začínají používat decentralizované struktury, které jsme my vymysleli? Dvacáté století nás poučilo z důsledků používání hierarchických postupů pro dosažení jakože nehierarchických cílů (státní "socialismus"). Století dvacátéprvní nám může pro změnu ukázat, jak nehierarchické postupy mohou vést k dosažení těžké hierarchie.

Z tohoto vývoje lze vyvodit, že se můžeme blížit k situaci, kdy základem hierarchické společnosti již nebude klasická centralizace moci jako doposud, ale že ji nahradí normalizace určitých druhů společenské dynamiky, rozhodování a hodnot, které nás moci přímo zbavují. Tyto elementy se jakoby šíří samovolně, ale ve skutečnosti se zdají zajímavé jen díky tomu, co nám v naší společnosti chybí.

No, ale moment - decentralizovaná hierarchie? To je tak trochu protimluv ne? Hierarchie přece znamená nashromážděnou moc v rukou hrstky privilegovaných. Jak to teda může být decentralizované?

Pochopit to můžeme na příkladu Facoultova panoptikonu. Jeremy Bentham navrhl panoptikon jako nástroj pro zefektivnění věznic a pracovišť - jde o kruhovou stavbu, ve které se všechny místnosti vedou dovnitř do dvora, tak aby na ně šlo vidět z věže uprostřed. Vězni nevidí, co se ve věži děje, ale zato vědí, že můžou být z této věže kdykoliv pozorováni a tak tento dohled a kontrolu časem berou jako hotovou věc. Takže doslova moc vidí aniž by pozorovala, zatímco pozorovaní se dívají, aniž by viděli.

V tomto panoptikonu je moc soustředěna na okraji a ne ve středu, protože kontrola je vlastně vykonávána samotnými vězni. Pracující mezi sebou zase zápolejí o post bohatého kapitalisty, místo toho aby táhli za jeden provaz jako společenská třída; fašisti zase autonomně nastolují utlačovatelské vztahy, aniž by nad nimi musel dohlížet stát. Nadvláda tedy není nastolena seshora, je to funkce samotné součinnosti.

Pakliže se chceme zapojit do společenského života, musíme přijmout určité společenské struktury, které jsou stanoveny silami, na kterých se my vůbec nepodílíme. Například naše přátelství se víc a víc odehrávají v rámci Facebooku, přes mobilní telefony a jiné technologie, díky kterým je možné lehce mapovat naše aktivity a vztahy, čehož pak využívají jak různé firmy tak i stát a jeho represivní složky. Tyto technologie pak také určují to, o čem že ty naše vztahy vlastně jsou. No a to samé platí pro naše ekonomické aktivity - namísto prosté chudoby zde nyní máme půjčky a leasingy - nejsme společenská třída bez chudoby, jsme třída hnaná dluhem. A zase a znova tu platí, že se tohle všechno jeví jako dobrovolné, nebo dokonce jako "vývoj dopředu".

Jak by měl vypadat náš odpor v rámci výše popsaného kontextu? V roce 1917 to všechno vypadalo o tolik snadnější, když tehdy proletáři celého světa snili a vyplenění Zimního paláce (stěžejní okamžik Ruské revoluce). O dvě generace později to vypadalo, že se něco podobného stane hlavním sídlům kabelových televizí. Tenhle sen se pak znovu objevil v akčním filmu z Hollywoodu a to pouze nedávno v roce 2005. A nyní je víc a víc jasné, že celosvětový kapitalismus nemá žádné epicentrum, žádné srdce do kterého bychom mohli zabodnout dýku.

Tento vývoj je ale ve skutečnosti pro nás anarchisty velkou výhodou, protože to komplikuje třídní boj těm nahoře vůči nám, tedy těm dole. Už nejsou žádné zkratky a žádná ospravedlnění pro jejich využívání - už nebudou žádné "prozatímní" diktatury. Autoritářské převraty dvacátého století jsou již nadobro minulostí a pakliže má vypuknout nějaká revolta, anarchistické praktiky se budou muset rozšířit.

Objevily se názory, že když tu není nějaké to centrum a výše popsaný virus je mnohem nebezpečnější než přímý útok, tak nejde hlavně o to vybrat si ten správný cíl, ale spíše zpopularizovat nový způsob boje. Pakliže se tohle ještě nestalo, tak je to možná jednoduše kvůli tomu, že anarchisté ještě nepřišli s takovým přístupem, který by se i těm okolo zdál použitelný a účinný. Když budeme předkládat konkrétní řešení pro vyřešení problémů způsobených kapitalismem, tak je možné, že se konečně chytnou.

Nicméně ono to není tak snadné. Tato řešení musí přesahovat jakoukoliv subkulturu, protože žijeme v době, kdy je každá inovace okamžitě zneužita pro vytvoření nové subkultury, kterou je následně pohlcena. Tato řešení musí nějakým způsobem odmítat a zároveň přerušovat oba zmíněné způsoby součinnosti, tedy ty založené na integraci a i ty založené na marginalitě, které jsou oba základním nástrojem pro udržení pořádku. Tato řešení musí lidem okamžitě uspokojovat jejich potřeby a zároveň v nich vzbouzet rebelské touhy, které vedou jinam. A pakliže budeme nadále předkládat jen taková řešení, která se přímo nevztahují ke kořenům našich problémů, tak jak jsme to dělali před deseti lety, tak tím jen nynější systém sami naočkujeme proti nemoci, kterou se v něm snažíme rozšířit.

Jde-li tedy o ta nakažlivá virová řešení, možná ty slavné řecké pouliční boje v roce 2008, kdy shořeli všechny banky, byly ve skutečnosti zcela vedlejší ve srovnání s tím ostatním, co tyto nepokoje provázelo: den co den se opakující zabírání budov v Řecku, získávání a distribuování potravin a veřejné shromažďování se mimo logiku komerčních vztahů. Možná ty boje byly ale stejně důležité - protože nepředstavovaly pouze fyzický útok na nepřítele, ale zároveň slavnost utvrzující radikálně odlišný způsob bytí na tomto světě.

Destabilizace společnosti: Dvojitou porci nebo nic!

V devadesátých letech se kapitalismus zdál úplně stabilním, né-li nezranitelným. Anarchisté snili o pouličních nepokojích, o katastrofách a o shroucení průmyslu, protože se to všechno zdálo zcela nemožné a protože se nic z toho nikde nedělo, no a tak jsme si mysleli, že to může být jedině k dobru.

To vše se ale změnilo počínaje zářím v roce 2001. O deset let později jsou celosvětové krize a katastrofy na denním pořádku. A poznámky o tom, že se svět řítí do záhuby, jsou dnes už zcela banální - však kdo si někdy nepřečetl nějakou zprávu o globálním oteplování a jen nad ní nepokrčil rameny? Kapitalistické impérium zcela očividně přesáhlo svoji dobu působnosti a nějací stále věří, že tu bude navěky. Nicméně zatím se systému daří všechny ty dnešní katastrofy poměrně zdárně využívat k upevňování si moci a vinu svalovat na ty dole. Nezapomínejme, že v letech 1945 až 1989 žil kapitalismus taky výhradně z jedné dlouhé katastrofy - a sice ze studené války, v jejímž rámci několik krizí a konfliktů málem skončilo nukleárním armagedonem. Společenská nestabilita a vize příchodu konce světa se totiž těm u koryta může náramně hodit do vínku. A není teď nijak obtížné si představit budoucnost, kdy určitá ryze represivní opatření potřebná pro udržení průmyslového kapitalismu budou ospravedlňována i přes všechny ekologické hrozby přesně tak, jak se dříve dařilo ospravedlňovat bojem za svobodu podobné represe nutné pro udržení demokratického trhu.

Kvůli globalizaci se prohlubují rozdíly mezi sociálními třídami, zatímco se zdá, že konflikty mezi národy se jakžtakž urovnávají. Systémy sociální podpory v zemích Evropy i v Americe se rozpadají, zatímco ekonomický růst se přesouvá do Číny a do Indie a americká Národní garda, která byla dříve nasazena v Iráku, je nyní povolávána zpět do Států, aby pomáhala při nepokojích a přírodních katastrofách. Tohle vše jde ruku v ruce s obecným trendem upouštět od statických a regionálních hierarchických struktur a přecházet k dynamickým decentralizovaným způsobům pro udržení lidské nerovnosti ve společnosti. V tomto kontextu pak teorie o našich privilegiích a identitách z 20. století stále více pozbývají platnosti.

Náš nepřítel napravo už prošel mobilizací pro nové období globalizace a decentralizace. Jde to jasně vidět na Tea Party ve Státech, na nacionalistickém hnutí v Evropě i na náboženských fanaticích po celém světě. Zatímco západ Evropy se sjednotil v rámci Evropské Unie, východní státy se zbalkanizovali v rámci několika národních států a ruku v ruce s fašisty se snaží vydělat na občanské nespokojenosti. Náboženský fanatismus je ve srovnání relativně až nedávno rozjetým fenoménem a to zejména na Středním Východě, kde si našel svoje místečko jako přehnaná reakce na západní kulturní imperialismus hned po tom, co selhala veškerá tamější sekulární hnutí za "národní osvobození". Pakliže dovolíme zastáncům hierarchie zmonopolizovat si opozici vůči stávajícímu systému, tak my anarchisté prostě a jednoduše zmizíme z dějin lidstva.

Ostatní už z těch dějin totiž mizí. Jelikož se střední třída v Evropě rozpadá, rozpadají se i klasické levicové strany a ty (krajně) pravicové si následně zabírají všechno to, co po nich zůstalo. V naprostém protikladu proti tomu, co levice hlásá, je skutečnost, že levicové strany hájí zájmy střední třídy a ne tříd nižších. Programy o životní úrovni sociální demokracie spatřily světlo světa jen proto, aby chudé lidi ukonejšili, místo toho aby jim dali rovný hlas ve společnosti. A stejně tak a zase velmi výmluvně jde v rámci "udržitelného kapitalismu", tedy v rámci poslední záchranné brzdy levice pro udržení se u koryt, o udržení spíše toho kapitalismu než života na Zemi.

Pakliže to s levicí půjde i nadále do kopru, tak anarchismus bude tím jediným, co tu nám radikálně založeným zůstane. (Samozřejmě ale že když se anarchistům podaří zefektivnit svůj boj, tak že levice opět ožije ve snaze se na tom klasicky přiživit.) A to nám poskytne prostor, abysme se naplno ukázali všem, kteří již dávno ztratili víru v klasické politické strany. Jsme ale připraveni na boj s celosvětovým kapitalismem bez jakékoliv pomoci našich spojenců? Narůstající střet bude velká loterie: jakmile se nám totiž dostane určité míry pozornosti státu, budeme do toho muset jít buď úplně naplno, anebo vůbec, pakliže budeme chtít získat dostatek podpory pro překonání toho nevyhnutelného protiútoku. Každou demonstraci bude muset následovat ještě širší informační kampaň a ne klasické stáhnutí se - velké požadavky tváří tvář prudké reakci a represím.

Možná by bylo lepší, kdyby byl historický vývoj o něco pomalejší, abychom si mohli získat dostatek podpory v rámci našeho hnutí. Tofužel si v tomto směru asi nebudeme moct nijak vybírat. Ať už připraveni jsme nebo ne, ta nestabilita, ve kterou jsme doufali, je tu a my buď změníme svět, anebo se jí taky necháme pohltit a zničit.

Takže je už nejvyšší čas vzdát se všech našich postupů založených na nehybnosti statusu quo. Ale krize nás všechny nutí žít v kolečku, v neustále se opakujícím sledu stejných událostí, kvůli čemuž je obtížné postupovat strategicky a s výhledem do budoucna. V našem nynějším stavu toho svedeme skutečně velmi málo ve snaze čelit následkům kapitalistických katastrof. Naším úkolem je ale spíše nastartovat řetězovou reakci odporu a cokoliv, do čeho se pustíme, bysme měli dělat v tomto kontextu.

A stejně tak je nyní více než kdykoliv jindy velmi důležité, abysme sami sebe nepovažovali za hnací sílu společenských povstání. Například ve Státech je v této době dostatek anarchistů pro podnícení celospolečenských nepokojů, ale ani omylem jich není dost na to, aby tyto nepokoje sami zrealizovali. Je to přesně tak, jak pořád dokola a neúnavně říká jeden soudruh z Void Network: "My neděláme povstání. My jen něco organizujeme, všichni ostatní dělají povstání."

Tohle všechno od nás bude vyžadovat velmi mnoho. Kdyby deset tisíc anarchistů udělalo to samé jako Enric Duran, náš patron všech defraudantů, mohlo by to znamenat sílu pro získání prostředků na rozjetí alternativních infrastruktur a zároveň posloužit jako veřejný příklad neposlušnosti, který by se mohl rozšířit široko daleko. (Když už je nyní Bůh mrtvý, možná by se nám mohlo podařit stejně zprovodit ze světa i Dluh a možná dokonce i Peníze, pakliže by je dost z nás bralo jako fikci.) Tohle by mohlo zevláctví zaktualizovat pro novou dobu. Je to až děsivé si jen představit, že bysme měli zajít až tak daleko - ale když se hroutí svět, je děs a hrůza všude, ať už je chceme nebo ne.

Každý, kdo se kdy v rámci demonstrace zapojil do černého bloku, ví, že v první linii je to nejbezpečnější. Dvojitou porci nebo nic!

Ale dost už plánování. V knize Days of war Nights of love byl mimo jiné vznesen jeden požadavek, kterého v rámci kapitalismu nikdy nemohlo být dosaženo – a sice že spontánní život může být intenzivní a radostný. Tohle jsme vyjádřili v rámci naší koncepce odporu jakožto romantického dobrodružství, které je schopno uspokojovat veškeré tužby vzniklé ale nikdy nenaplněné konzumní společností. A přes všechna trápení a žal v posledních deseti letech tato výzva pořád přetrvává jako kapka naděje na samotném dně pandořiny skříňky.

Za tímto požadavkem si pořád stojíme. Nestavíme se na odpor jen ze setrvačnosti, ze zvyky či povinnosti, anebo kvůli touze po pomstě – děláme to protože chceme žít naplno, protože chceme co nejvíce využít náš bezedný potenciál. Jsme revoluční anarchisté a anarchistky proto, že se zdá, že bez boje nikdy nepoznáme, co ten plnohodnotný život vůbec znamená.

I přes všechna ta úskalí, která to s sebou přináší, jsou naše snahy honbou za štěstím – nebo ještě přesněji – jedná se o způsob, kterým světlo světa spatřují nové formy štěstí. Pakliže by nám tohle někdy mělo přestat docházet, tak by se k nám už nikdo nepřidal a bylo by to tak vlastně i dobře. Užívat si celý proces není pouze něco, čeho musíme dnes a denně dosahovat, abysme mohli postupovat strategicky a získávat nové lidi do našich řad – je to zároveň ten nejspolehlivější ukazatel toho, jestli my sami vůbec máme co nabídnout.

Zatímco se "úsporná opatření" a odříkavost stále více stávají každodenními hesly prosazovanými těmi nahoře, potěšení nabízená trhem jsou víc a víc jen pouhé náhražky. Odklon k virtuální realitě je ve skutečnosti připuštěním, že skutečný život není a ani nemůže být naplňující. My bychom se to měli snažit vyvrátit, odhalovat nová a dříve zakazovaná potěšení, která vedou směrem do jiného světa.

Je ironické, že před deseti lety byl tento náš naprosto smysluplný požadavek tím nejkontroverznějším bodem v našem programu. Nic lidi nevyprudí víc než to, když se jim navrhne, že by si měli a mohli život užívat – spouští to v ních všechen stud za všechna jejich selhání v tomto směru a naplňuje je to záští vůči těm, o kterých si myslí, že si štěstí monopolizují.

V textu Fragments of an Anarchist Anthropology (Střípky anarchistické antropologie) autor David Graeber popisuje, že snaží-li se někdo v lidech vzbudit rasovou nenávist, je nejlehčím způsobem, jak toho dosáhnout, zaměření se na (předpokládané anebo rovnou zcela smyšlené a podvržené) bizarní a až možná perverzní způsoby, které jiná skupina lidí využívá pro dosažení potěšení. Když se někdo naopak snaží dvě skupiny lidí sblížit, nejlehčím způsobem obvykle bývá poukázání na skutečnost, že i lidé z té druhé skupiny mohou cítit bolest a trpět.

Tento prostý mechanismus je zřejmě velice dobřé známý všem, kdo kdy byli svědky nějakého šváru v rámci anarchistických kruhů. Když řekneš, že jsi zažil/a skvělé potěšení – zejména pak když je to prostřednictvím nějaké aktivity, která skutečně podrývá systém kontroly jako je třeba shoplifting anebo otevřeny boj s policií – přímo si tím říkáš o výsměch a opovržení. A možná tento mechanismus také vysvětluje to, proč se anarchisti bez problémů sejdou na protest, když stát zavraždí někoho jako byli Brad Will či Alexis Grigoropoulos, ale nejsou již schopni své rozdílné potřeby a názory upozadit v rámci boje za ty z nás, kdo jsou ještě naživu a potřebují naši solidární podporu nejvíce.

Smrt nás všechny mobilizuje, podněcuje. Uvědomění si vlastní smrtelnosti nás osvobozuje, zbavuje nás to strachu – nic totiž není hrozivější než ta možnost, že bychom mohli žít naše sny, že je skutečně něco v sázce v rámci našich životů. Kdybysme tak věděli, že se svět brzo blíží ke svému konci, byli bysme schopni riskovat všechno – a ne jen proto, že bysme neměli co ztratit, ale proto, že bysme už neměli co získat.

Nicméně pakliže chceme být anarchisty, budeme muset přijmout tu možnost, že se naše sny přeci jen mohou naplnit a bojovat podle toho. Budeme si jednou provždy muset zvolit život a ne smrt, potěšení a ne útrapy. Budeme muset začít.

zobrazeno 3951x | poslední úprava 6.12.2010